Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. Tato věta stojí v preambuli zákona, jímž byl v roce 2007 zřízen Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Od té doby se o zmíněný účel, tedy poznání vlastní historie, vedou půtky. A s danou institucí se pojí vášnivé spory, periodické výměny ředitelů, propouštění a protestní odchody zaměstnanců. Poslední podobné vlny jsme svědky právě nyní.

Ředitel ústavu Ladislav Kudrna odvolal vedoucího oddělení vzdělávání Čeňka Pýchu a redakční radu časopisu Paměť a dějiny i jeho šéfredaktora Petra Zídka. Šikana, cenzura, nulová komunikace, volají postižení. Zákonné právo, lepší výkonnost, běžná obměna, tvrdí vedení. Hledat zvenčí pravdu, když se za oběma tábory šikují příznivci a odpůrci, není zrovna jednoduché.

Zítra se situací v ÚSTR bude zabývat její sedmičlenná Rada. Aktuálně v ní sedí lidé, jež nelze nazývat politickými trafikanty, jak to mnozí činí. Jejím předsedou je renomovaný historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík, členy například archivář Vojtěch Šustek nebo bývalá studentská vůdkyně a VŠ pedagožka Monika MacDonagh--Pajerová. Podle informací Deníku drtivá většina Rady kroky Kudrnova vedení podpoří. Nevěřím, že by se postavila na stranu ideologicky podmíněných vyhazovů.

O tom se totiž mluví nejčastěji, o nové koncepci, která chce vidět historii po roce 1948 jen prizmatem primitivního antikomunismu, bez ohledu na reálie, fakta a paměť lidí, kteří tu dobu zažili. Jenže to vůbec není v popisu práce ÚSTR. Ten má zkoumat, jak fungovaly šroubky nacistického a komunistického mechanismu, neboli jak se z demokratických společností mohou během několika let stát totalitní režimy opírající se o tajnou policii, vězení a popraviště. Tento úkol je stále aktuální. Nebo si při pohledu na Rusko, Čínu, ale i Turecko nebo Maďarsko někdo myslí, že už to máme navždy za sebou?