Od roku 2014 se díky nim desetitisíce matek a otců v ČR mohly vrátit do práce s vědomím, že o jejich potomky je dobře postaráno. Mluvím o dětských skupinách, které už sedmý rok fungují právě díky unijním dotacím (jde o 9 800 korun na jedno místo měsíčně). Každá pomoc ale někdy končí, tato konkrétně příští rok. Stát se tudíž musí postarat o to, jak výpadek nahradit.

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) to vzala z gruntu a předložila návrh zákona, podle něhož mají dětské skupiny nahradit jesle. Už z toho je patrné, že půjde výlučně o službu pro caparty do tří let věku. A to je právě zásadní problém. V menších obcích zkrátka není k dispozici školka, kam by starší kluci a děvčátka mohli chodit. „Poptávka na zařazení do skupiny o 300 procent převyšuje nabídku, rodiče jí dávají přednost před školkou, naši předškoláci jsou perfektně připraveni,“ říká například starostka Morkůvek Brigita Petrášová.

Proč tedy nesmyslně chceme měnit něco, co funguje a vyhovuje všem, tedy kromě zaťatých úředníků, kteří jsou přesvědčeni, že bez výchovných plánů, bodování standardů kvality a kvalifikovaného personálu z robátek vyrostou členové pouličních gangů? Jen připomínám, že zatímco ve skupinách, jichž je v ČR zhruba tisícovka, bývá maximálně dvanáct dětí, ve třídách MŠ je jich běžně dvojnásobek.

Poslanci o jeslích definitivně rozhodnou v dubnu. Snad jim dojde, že víra v konání dobra se někdy může změnit v pravý opak.