Zopakujme, že základní omezení přišla před 12. březnem, tedy bez stavu nouze. O zavření škol či omezení shromažďovacího práva se rozhodovalo na základě zákona o ochraně veřejného zdraví, ačkoli pandemie byla na vzestupu a v Itálii už hlásili desítky mrtvých. Jak to, že ministrům tehdy stačila ke zkrocení viru dikce zdravotního předpisu, k němuž se dokonce vrátili (nezákonně) i v době nouzového stavu, zatímco teď, kdy se vše vyvíjí k radosti epidemiologů, chce kabinet svěřit ministru zdravotnictví nové pravomoci?

Babišův tým dostal přes prsty od Městského soudu v Praze už jednou, ale asi málo. Ten mu vzkázal, že zásahy do základních lidských práv a svobod může udělat jen vláda jako celek, nikoli jeden ministr. Navíc na základě k tomu určené normy. Návodný apel předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského si vicepremiér a předseda ČSSD Jan Hamáček vyložil správně a odmítl legislativní cestu do zdi. Dráždit bosou nohou opozičního a soudního hada vskutku nedává smysl. Potíž je v tom, že návrh ústavního zákona o bezpečnosti, který má ministr vnitra předložit zítra, nemá šanci projít oběma komorami do 17. května. Čím se tedy bude chod české společnosti řídit po tomto datu? Překvapivě zákonem o ochraně zdraví. Mimochodem, do něj se toho vejde až dost. Hospody lze totiž zavřít i jinak než otočením klíče. Třeba nařízením o zákazu podávání alkoholu.