Pijáctví alkoholu pak je podle odborníků nadnárodních institucí největší problém českého zdravotnictví. Tedy pro většinu překvapivě: problémem zdravotnictví nejsou peníze, respektive jejich nedostatek. Ale to, že z veřejných peněz jde příliš mnoho prostředků na léčbu zdravotních komplikací spojených s poměrně hloupým koníčkem vedoucím k jedné z nejnebezpečnějších závislostí.

Puberťáci s alkoholem problém nemají

Odborníci samozřejmě mají pravdu, jenomže diskuse o skutečném rozměru zhoubnosti alkoholu českou společnost teprve čeká. A možná na ni je nejvyšší čas. Například sociologové upozorňují, že zkušenosti s alkoholem mezi mladistvými je tak vysoká, že ve svých průzkumech již nepoužívají otázku, zda má respondent s alkoholem zkušenost. Namísto toho se pod slibem anonymity ptají, kdy se teenager poprvé opil či zda pije pravidelně. A kolik toho běžně zkonzumuje.

Řekněme to narovinu: teenageři problém s alkoholem nemají. Jejich mladé organismy si s ním poradí, a pokud se, řekněme společenské, popíjení nepřehoupne ve skutečný alkoholismus (což se bude dít spíše ojediněle), alkohol pro ně nepředstavuje zásadní riziko.

To však neznamená, že bychom tu měli jakkoli hýbat s věkovou hranicí, od kdy je alkohol legální.

Nebezpečí číhá jinde

Přesto zásadní problémy jsou zcela jinde. Tím nejdůležitějším průšvihem je dostupnost alkoholu. Pod zástěrkou falešného boje za liberální trh si lahev tvrdého můžete koupit v každé večerce. A sehnat si ji může každý, kdo alespoň trochu vypadá, že mu již táhne na 18. Totéž platí pro víno a o pivu ani nemluvě.

Stejně problematické jsou také ceny alkoholu, které přes remcání pepíků v hospodě patří k nejnižším v Evropě.

Češi a alkohol.Co s tím? Podobně jako u cigaret se ukazuje, že cenová politika je jen jednou z cest. Spotřební daň musí dál růst, a to přesto, že se to nebude líbit některým zájmovým skupinám, jako jsou například vinaři.

Ještě podstatnější a zcela jednoduchý nástroj pak musí být licencovaný prodej tvrdého alkoholu. Podobné opatření funguje v nejrozvinutějších zemích světa a nejde o žádný návrat do socialismu, jak někteří zastánci tržního kapitalismu z počátku 18. století hlásají. Je to zcela jednoduché: každý, kdo bude chtít prodávat drahý tvrdý alkohol, bude muset mít licenci (obnovovanou třeba jednou za pět let), ta bude drahá, a aby si mohl otevřít obchod, bude s tím muset souhlasit většina lidí žijící v bezprostředním okolí. Tvrdé? A proč by nemělo být?

Součást kultury

I tento represivní nástroj však bude bezzubý, dokud si tu budeme nadále nalhávat, že pití alkoholu je součástí české kultury. Ano, pivo se tu historicky vaří stovky let, na Moravě zpracovávají víno neméně dlouho. Ale že by bylo běžné s prominutím ožírat se v pracovní době? Že by malý český pracant na poli za dob feudalismu vypil několik žejdlíků jen tak ze sportu? 

O tom tedy v historických knihách nic moc není. A ani být nemůže, protože alkohol nikdy nebýval vykreslován jako pozitivní společenský fenomén.

Až od padesátých let se začalo pití prosazovat jako dobrá věc. Až v seriálech a filmech natočených v době komunismu vidíme sympatické hrdiny, jak do sebe rumplují jednoho panáka za druhým, k obědu je normální dát si pivko a raději dvě. Přitom ještě například v komedii U pokladny stál je alkohol sice zábavný motiv, ale spíše negativní. A samozřejmě nemůžeme pominout osobní příklad. Podobně, jako se z cigaret stalo zlo, na němž již nikdo neumí najít nic dobrého, musí lidé začít vnímat alkohol jako přinejlepším dobrého sluhu, ale jako extrémně nebezpečného pána, jehož dopady jsou jen zčásti zdravotního rázu. 

Problémy spojené s alkoholem jsou ale přinejmenším stejné jako ty, o nichž se hovoří v souvislosti s drogami – tedy kriminalita, zadlužování, rozpady rodin a dalších sociálních vazeb. A možná jsou mnohdy i horší než u ilegálních drog.

Debatu o alkoholu si dlužíme. Možná je konečně na ni ten správný čas.