Každý takový člověk totiž většinou má nějakou rodinu, kterou svým nezodpovědným chováním dostal také do nepříjemností. Může ohrozit život svých rodičů, partnera, potomků. Mnohdy do konce jejich životů. Potenciálně je tedy exekucemi nějakou formou stižena až čtvrtina populace, což je děsuplné.

Likviduje to společnost

Tito lidé platí za chybu svou či svých nejbližších poměrně velkou daň kvůli brutálnímu nastavení tuzemských exekučních zákonů a z nich vyplývající praxe.

Z dlužné částky několika desítek tisíc může být jako mávnutím kouzelným proutkem statisícový dluh. To uvrhne dlužníka do spirály, z níž již není cesty zpět. Přestává se snažit, ať vydělá cokoli, zůstane mu pár tisícovek, propadá anomii (přestává věřit ve společenskou smlouvu a pravidla), názorově se přiklání k extremistům.

Kresba Milana Kounovského

To jen pro ukázku toho, že stávající exekutorská praxe nelikviduje jen neplatiče, ale má negativní dopad na celou společnost.

Obránci stávajícího systému přitom neustále straší, že jakékoli zmírnění by znamenalo konec vymahatelnosti práva. Tedy vycházejí ze stejné absurdní logiky, jako obhájci rasismu, kteří se zaštiťují svobodou slova.

Kšefty s dluhy

Jako bychom zapomněli, že kšeftování s penězi s sebou historicky vždy neslo riziko. Zábavně to vystihl Hašek ve Švejkovi, kdy věřitelovi válka značně snížila portfolio dlužníků. Ale to zkrátka bylo jeho podnikatelské riziko. Když to trochu přeženeme, kdyby ve Švejkovi byli současní exekutoři s jejich stávajícími právy, za nebohým feldkurátem Katzem by už nepřišel ten, kdo mu původně půjčil. Namísto něj by přišla úderka, která by mu sebrala byt, veškeré zařízení a také Švejka, kterého by nestihl prohrát v kartách, a celá kniha by se ubírala dost jiným směrem. A bylo by jedno, že si důstojný pán půjčil jen na uspořádání jednoho večírku. Rozdělení pohledávky a všemožné poplatky by se vyšplhaly do závratné výše.

Neměli bychom zapomenout na to, že tento systém není nijak výhodný ani pro poskytovatele půjček. Ti si téměř nikdy nepřijdou na celou dlužnou částku, protože přirozeně ten, kdo neumí splatit 50 tisíc, tím spíš nesplatí 300 tisíc po započítání všech nákladů. Dohoda na dlouhodobém splátkovém kalendáři by byla daleko efektivnější.

Zmírnění pomůže

Lze systém změnit? To jistě ano, ale naše společnost zjevně není natolik vyspělá, aby to dopadlo smysluplně a ku spokojenosti všech. Zatím se celá debata dost nešťastně vede na úrovni – zvýhodníme dlužníka, nebo věřitele. Jde přitom o něco jiného. Předně by měl být znevýhodněn exekutorský systém, který nyní z celé té nešťastné situace těží.

Na stranu poskytovatelů finančních prostředků by se pak měla také delegovat jistá zodpovědnost. Jak je možné, že nezaměstnaný dostane nový automobil v hodnotě 600 tisíc bez akontace? Samozřejmě, že si prodejce díky exekutorovi přijde na nějaké peníze, automobil se odepíše a prodá jako zánovní. A dotyčný má na krku okamžitě exekuci za milion. V důsledku tedy netratí prodejce vozu (respektive ten, kdo to financuje) ani exekutor, který si na své peníze většinou přijde. Přesto vznikne milionová pohledávka, která se s dotyčným hlupákem potáhne do konce života.

Asi to je spravedlivé – udělal hloupost, nechť za ni trpí. Ale také to je vnitřně agresivní a plodí to více zla než dobra. A takový systém je dlouhodobě neudržitelný, což ostatně příklon k nesystémovým stranám již nyní naznačuje. Vyřešit exekuční problém tak může být prvním krokem k tomu „líp“, které zatím všichni jen bezobsažně slibují.