Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, obě výročí jsou zcela zásadní a pro Čechy do velké míry určující. Obě dnes tak slavné a úspěšné firmy nás totiž proměnily k nepoznání – díky nim jsme se definitivně stali zbožím.

Poznej svého zákazníka

Televize Nova nebyla ani první komerční televizí u nás (tou byla Premiéra, dnešní Prima), ani nebyla první stanicí, která chtěla diváky především bavit (o to se snažily i veřejnoprávní stanice, byť možná příliš toporně). Přesto Nova přinesla zásadní proměnu místní scény.

Nabízela komerční šlágry, pohledy do zákulisí, vytvářela vlastní hvězdy a značky, diváky sváděla zcela novými zbraněmi. A Češi tomu vábení podléhali enormně – podíl, jaký si Nova z proslulých „koláčů sledovanosti“ ukrojila, byl ve světovém měřítku bezprecedentní.

Navíc to bylo zdarma, jedinou cenou za ty tisíce hodin radosti byly otravné reklamy uprostřed filmů a seriálů. Jak obří šok to byl, si dnes už ani nedokážeme vybavit.

Nejprve se lidé pozastavovali jen nad samotnou přítomností reklamy, až o dost později jim došla podstata – diváci jsou na prodej. A mají docela velkou cenu, což jasně ukazuje komerční úspěch Novy v první dekádě jejího fungování a vlastně i později. Základem úspěchu pak byla ta nejdůležitější novinka: Nova se snažila o svých divácích zjistit co nejvíc informací, třídila je podle různých kritérií a svým zákazníkům posléze dokázala prodávat zcela přesné části populace.

Políčená past

Když sláva televizní obrazovky především u mladšího publika začala uvadat, již na ně byla přichystána nová past. Daleko sofistikovanější. V roce 2004 past připravilo pár talentovaných studentů Harvardu.

Podobně jako v případě Novy ani u Facebooku nikdo zprvu netušil, co zdánlivě příjemná, smysluplná komunikační síť přinese. Možná to nevěděl ani sám Mark Zuckerberg a jeho kamarádi, kteří údajně chtěli vytvořit platformu, na níž by bohatí mladíci lovili holky. Nicméně později Facebook zopakoval princip komerčních televizí a začal prodávat uživatele každému, kdo je ochoten zaplatit. A také o svých uživatelích věděl víc než všechny televize světa.

Cena člověka na Facebooku byla nižší, ale kvůli nezralosti většiny uživatelů si mnoho z nich vůbec nevšimlo, že a jak jsou prodáváni. S nefalšovanou hrůzou pak neinformovaná většina (a to včetně politiků a dalších autorit zodpovědných za klidný chod světa) před rokem sledovala, co všechno Facebook dokáže – hýbat veřejným míněním, snad i ovlivňovat volby a další důležitá rozhodování.

Přejdeme-li do filozofičtější roviny, mezilidská diskuse a učení nových poznatků přestaly existovat, všichni chtějí vnímat pouze to, co podporuje jejich již existující představy a předsudky. Pesimisté hovoří o jasném směřování k rozpadu stávající společnosti a možná i o válce.

Cíl: Udělat si selfíčko

Nemusíme však zacházet do takových extrémů. Důkazů, jak moc komerční televize a sociální sítě proměnily svět, denně vidíme spousty. Například většina lidí už neumí trávit dovolenou jinak než focením selfíček před slavnými stavbami či přírodními úkazy. Lidé nechodí na výstavy, aby si užili krásu, ale aby ostatním fotografií dokázali, že tam také byli. Politici vlastně ani nemusí nic dělat, stačí, když mají hodně kamarádů, které nenalákají prací, ale hezkými fotkami a dalšími formáty vhodnými pro sociální sítě.

A nejzajímavější na tom celém je, že to celé má vliv na všechny, bez ohledu na to, jestli Facebook či televizi máte.