Česká společnost si zvykla vnímat parlamentní volby jako svého druhu revoluci. Volby mají napravit veškeré zlo, které vláda stihla napáchat, jsou katarzí, od níž se celá země odráží ke zcela novým a samozřejmě lepším zítřkům.

Bohužel takovéto pojetí voleb z mysli mnohých Čechů nezmizí, protože je přiživují samy strany. Naplnit toto přání voličů však bude mnohem složitější než v dřívějších volbách.

Složité koalice

Vycházet z předvolebních průzkumů, modelů i spekulací politických profesionálů je ošidné. Jak tyto volby dopadnou, si netroufá odhadnout nikdo, všichni jsou přesvědčeni pouze o pravděpodobném vítězství Babišova ANO. O dalších místech v konečném pořadí však již kolují pouhé spekulace, ještě větší záhadou jsou procentní zisky jednotlivých partají.

Přesto se jedna tendence ukazuje jako téměř jistá – roztříštěnost. Voliče se snaží oslovit nejvíc stran v historii, mnohdy nabízejí téměř identický program. I proto se v modelech ukazuje, že by se do sněmovny mohlo dostat sedm i více stran. Jasným důsledkem takové situace by byla obtížná koaliční vyjednávání. To snad bylo vždycky, říkáte si nejspíš. To sice ano, ale z jiného důvodu. Dříve se malé strany nechtěly spojovat s velkou, byť ideologicky příbuznou, protože by hrály druhé housle a teplo opozičních lavic bylo docela lákavé.

Kresba Milana Kounovského.

Měsíce bez vlády

Dnes bude hledání funkční koalice složité proto, že v ní bude muset být možná i čtyři a více stran, které jsou navíc ideologicky často zcela opačné.

Abychom si tu nenalhávali, že to je něco nestandardního. V několika státech Evropy je to zcela běžné. Například v Nizozemsku a Belgii mají menší parlament než u nás a dostává se do něj mnohem více stran. Potud v pořádku. Ale přirozeným důsledkem takového uspořádání jsou dlouhé lhůty pro sestavení funkční vlády. V těchto zemích není nijak neobvyklé, že vláda není ustavena ani dlouhé měsíce po volbách.

To však jde proti zmíněnému českému pojetí voleb jako katarktického okamžiku pro celý národ.

V hlavní roli prezident

Navíc tím se do silné role opět dostává prezident, který má první dva pokusy na jmenování premiéra. Připomeňme si povolební čas podle ústavy, protože v nadcházejících měsících si nejspíš ústavní cestou projdeme dál, než bývalo zvykem.

Po oficiálním vyhlášení výsledků voleb prezident jmenuje premiéra. Jeho vláda po jmenování prezidentem má měsíc na získání důvěry sněmovny. Pokud selže, začíná vládnout v demisi a prezident má druhý pokus na jmenování nového (nebo klidně stejného) premiéra. Pokud i druhá vláda ve sněmovně selže, třetí pokus má předseda Senátu. Když i jeho vláda selže, přiblíží se předčasné volby.

Důležité upozornění: nikde nejsou žádné lhůty, kdy musí prezident nového premiéra jmenovat. Nicméně lid reprezentovaný sněmovnou má páku, jak podobné agonii zamezit a předčasné volby přiblížit. Stačí, když poslanci schválí ústavní zákon o rozpuštění sněmovny.