Mistrně využil i rozdaných poslaneckých karet. Andrej Babiš, jehož ANO drtivě vyhrálo sněmovní klání, se bez Zemanovy pomoci nemohl pohnout z místa. Proto, byť váhavě a s přidáním kritiky prezidentova okolí, Zemana podpořil. Odměnou mu bylo druhé jmenování premiérem, ale především dlouhodobé partnerství.

Komunistický tmel

Podzimní hlasování o nedůvěře by zdaleka nebylo jen opoziční exhibicí, kdyby Zeman předem nedal najevo, že v případě pádu vlády opětovně pověří Babiše sestavením kabinetu. Kdyby z něj vypadla ČSSD, okamžitě by ji nahradila Okamurova SPD.

Komunistický tmel Babišova týmu byl od počátku jistotou, na niž se premiér mohl spolehnout. Tento paradox, který zmiňovali někteří poslanci Evropského parlamentu při jednání o Babišově možném střetu zájmů, je vskutku pozoruhodným úkazem. Německý člen Evropské strany zelených Reinhard Bütikofer tehdy uvedl: „Je pokrytecké, když čeští komunisté podporují miliardáře, jehož antievropské nálady sdílejí, přestože jinak nemohou velkokapitálu přijít na jméno.“

Čísla roku 2018.

Komunistická europoslankyně a místopředsedkyně KSČM Kateřina Konečná opáčila: „Podporujeme ho proto, aby se lidem v České republice lépe žilo, aby měli vyšší mzdy, aby byly konečně zrušeny nebo aspoň zdaněny hanebné církevní restituce, aby se nerozprodával majetek nejen do německých rukou, abychom měli právo na vodu a nerostné bohatství, nic jiného za tím nehledejte.“

Skutečně i díky vlivu komunistů a pěti ministerským křeslům ČSSD se letos na lidech nešetřilo. Rostly platy ve veřejné sféře, minimální mzda, v rozpočtu se počítá s vyššími penzemi i rodičovským příspěvkem. Konečně se citelně zvednou příjmy učitelů nebo justičních úředníků. To je jistě pozitivní politický výsledek. Jenže pokud to jde ruku v ruce s někdy až nenávistnou kritikou neziskových organizací, veřejnoprávních médií, inkluze či protivládních demonstrací a současně s obdivem autoritářského maďarského vůdce či výzvami k zběsilému vyzbrojování, je namístě v tleskání ustat.

Nejde náhodou o návrat ke gulášovému socialismu, kdy většinové společnosti bylo jedno, co se děje u soudruhů na ÚV, hlavně když v pátek mohou po poledni odjet na chalupy a mají plné žaludky? Lidem zajisté vadilo, že nemohou cestovat, těšit se z luxusního zboží nebo studovat v zahraničí.

To všechno teď mohou. A spoustě z nich je proti srsti, když rejpalové z pražského intelektuálního prostředí tvrdí, že to ke zdravému společenskému rozvoji nestačí. Jenže mají pravdu. Uplývající rok lze charakterizovat jako bezčasí, období bez myšlenkových vznětů a přípravy na skutečné výzvy příštích let. A ty nepochybně přijdou.

Budoucí výzvy

Nejde jen o polohlasně připouštěný ekonomický pokles. Jsou tu daleko zásadnější otázky: budoucnost Evropské unie bez Velké Británie a s rozkolísanou Itálií, Francií, ale i Německem. Vážně míněný přechod automobilového průmyslu od spalovacích motorů k elektrickému napájení. Klimatické změny a nedostatek vody, které mohou odstartovat stěhování milionů Afričanů na sever. A pochopitelně masový nástup robotizace, stále vyspělejších technologií bez účasti lidské pracovní síly.

Co se stane s člověčenstvem, které bude mít spoustu volného času a uzavře se do bublin sociálních sítí?

Je na to připraveno školství, služby a také politici? Neřeší zleva i zprava především svoje osobní trable, nekonečný příběh dálnice D1, papírovou byrokracii a záplavy zbytečných regulací, aniž by postoupili na žebříčku důležitosti aspoň o jednu příčku výš?

K tomu je zapotřebí silný občanský hlas a také lídr, který se nebude starat předně o to, jak fouká momentální populistický vítr, co si přeje hradní pán a kolik hlasů dostane v příštích volbách. Musí být schopen obnažit skutečné neuralgické body příštího desetiletí a na ně soustředit síly.