Pokud se o dění na internetu trochu více zajímáte, můžete být svědky ohromného nárůstu aktivit kritiků a nepřátel této směrnice. Zdůrazňují její většinou domnělé negativní dopady. Často od nich namísto věcné diskuse zaznívají zjednodušená a překroucená hesla typu „daň z odkazu“ nebo „cenzura internetu“. O co se jedná ve skutečnosti? Jako obvykle jde především o obchodní zájmy a zisk.

V současnosti totiž takzvané digitální komunikační platformy, z nichž nejznámější jsou Google a Facebook, získávají ohromné příjmy z prodeje cílené reklamy umisťované na nejrůznějších internetových stránkách. Důvěryhodný obsah, který je nezbytným předpokladem pro fungování vyhledávání nebo sdílení článků na sociálních sítích, ale sami nevytvářejí. Bezplatně jej přebírají především od vydavatelů, kteří obsah zveřejňují bezplatně na svých vlastních internetových stránkách.

Důsledkem toho je, že vzhledem k omezenému celkovému objemu reklamních prostředků na trhu, strhávají digitální platformy na sebe ohromný podíl těchto reklamních výnosů a další prostředky se pak již nedostávají k vydavatelům, novinářům a těm, kdo obsah tvoří.

Kvalitní a profesionální žurnalistika

Právě to je jedna z obchodních praktik, kterou má směrnice zastavit a narovnat tržní prostředí. Cílem článku 11 je donutit platformy, aby uzavřely individuálně nebo prostřednictvím kolektivních mechanismů s vydavateli dohody o tom, že jim začnou platit podíl ze svých výnosů a budou tak přispívat na zachování kvalitní, odpovědné a profesionální žurnalistiky.

Nehrozí také žádná cenzura internetu. Směrnice si pouze ve svém článku 13 klade za cíl zabránit tomu, aby internetové platformy sloužily jako prostředek šíření nelegálně publikovaného obsahu, tj. především obsahu, který byl někde zcizen a prostřednictvím platforem je dále distribuován.

Směrnice ve skutečnosti ani nepožaduje, aby platformy pro sdílení obsahu aplikovaly technologie automatizovaného rozpoznávání obsahu, které byly jak ze strany poskytovatelů služeb, tak i dotčené veřejnosti výrazně kritizovány, nicméně došlo  k jejich transformaci v obecnou povinnost „demonstrovat snahu o znepřístupnění obsahu“. Zároveň bude povinností platforem na vyžádání nositelů práv tuto snahu náležitě prokázat.

Výzvy veřejnosti, aby bránila svobodu internetu, jsou tedy lživé a falešné a zakrývají podstatu problému, kterým jsou obchodní zájmy nejbohatších firem - světových technologických gigantů. Problém je především v tom, že na tomto zápasu se přiživuje celá řada různých dobře placených organizací.

Nezřídka se s těmito obchodními zájmy spojují také politické zájmy některých stran. Je třeba, aby si občané uvědomili, že pokud stále chtějí číst obsah svých oblíbených zpravodajských titulů – novin a časopisů na papíře nebo digitálně, potom nesmí podlehnout vábení těch, kdo je vyzývají k tomu, aby se zúčastnili protestů a nátlakových akcí, které mají ještě na poslední chvíli zvrátit rozhodnutí některých evropských poslanců.

Autor je šéfem Unie vydavatelů ČR.