Vyčte z něho všechno důležité: kolik už spolykal léků či jestli nepřekročil ochranný limit. Zjistí, kdy ho čeká preventivní prohlídka nebo kdy se má dostavit na očkování. A hlavně! Pokud mu nějaký lék způsobí kopřivku, bude to moci do karty zaznamenat – příště už mu ho nikdo z lékařů nutit nebude.

„Lidé přestanou užívat léky, které se navzájem bijí. Přestanou se zneužívat opiáty,“ opakovalo dokonce několik ministrů zdravotnictví po sobě.

Jenomže výsledek je víc než rozpačitý. Digitalizace zdravotnictví totiž probíhá tradiční „českou cestou“, tedy pomalu, draze a zatím bez kýžených výsledků.

Vyhozené stamiliony

Po dlouhých jedenácti letech, během kterých stát utopil v e-recep-tu stamiliony a další peníze museli z kapes vytáhnout soukromí doktoři a nemocnice, se systém sotva rozběhl. 

Přitom jediné, co umí, je načíst obyčejný čárový kód z papíru nebo displeje telefonu. Ano, a pak také dokáže dát vědět lékaři, že si pacient přípravek skutečně vyzvedl. Nic víc.

Lékový záznam pacienta nikdo nevyrobil, v zákoně pro něj není dokonce ani zmocnění. Sdílení dat mezi zdravotníky nefunguje, stejně jako kontrola zdvojené medikace. Přístupové certifikáty některých lékařů nefungují, protože za ta léta zastaraly. A opiáty? Ty se stále předepisují výhradně na papír – do elektronické podoby je prý nakonec převést nejde, tvrdí ministerstvo. Je to prý moc složité.

Do toho ještě prosakovaly zprávy z Nejvyššího kontrolního úřadu, že si stát nepohlídal ani autorská práva k systému. I kdyby chtěl všechno najednou rychle opravit, nemůže. Při veřejné zakázce si totiž nevyjednal právo systém modifikovat ani upravovat třetí stranou. Co naopak mohl, bylo o systém snadno přijít, pokud se jej tvůrce rozhodne prodat. Jinými slovy: Státní ústav pro kontrolu léčiv se mohl stát doživotním vazalem konkrétní dodavatelské firmy.

Kresba Milana Kounovského.

Aspoň je o čem psát

Ze skvělého nápadu, který mohl sloužit milionům lidí a ušetřit spoustu peněz, se tak stal jen dobrý byznys pro pár firem a zlý sen pro většinu lékařů a lékárníků. A také výborný argument pro všechny, kteří elektronizaci českého zdravotnictví jednoduše nefandí – třeba proto, že nechtějí, aby jim bylo vidět pod prsty. Ostatně není to poprvé. Zatímco v jiných evropských zemích dělají digitalizaci věcí veřejných hlavně proto, aby se lidem ulehčil život, v Česku je to nakonec vždy jen tučné sousto pro novináře. Aspoň je o čem psát.