Symbolicky tak končí koronavirová krize, od dělení státu patrně nejvýraznější událost v poklidných dějinách České republiky.

A bude v té historie zapsána ne snad zlatým, leč jistě vesele barevným písmem. Na počátku byly rozpaky: Proč nejsou roušky a ochranné oděvy ani pro zdravotníky? Kdo má řídit krizový štáb? Proč se musejí naši ministři klanět čínskému letadlu jako domorodci před cargo božstvem?

Jenže pak přišly hvězdné hodiny. Epidemiologové měli dobrý plán. Vláda ho dobře zaváděla do života. A lidé se zachovali fantasticky. Od zdravotníků a záchranářů, přes dobrovolníky, kteří šili roušky, až po soukromníky, kteří prostě dodržovali karanténu. Ta byla sice na papíře jednou z nejpřísnějších na světě. V praxi však lidé mohli venku sportovat či jezdit do přírody. Policie byla až na nečetné výjimky rozumná.

Jako by většinou tak těžkopádná zdejší administrativa nabírala dech do lepších časů. Jenže s koncem krize jako by se vracely ty staré.

Vládní pomoc je velkorysá na papíře. Ve skutečnosti se však v papírování ztrácí. Podnikatelé si stěžují na to, že zůstali na holičkách. Jsou vybíráni někteří, jimž má být pomoženo přednostně, jakkoli si to nezaslouží, jako firma Smartwings. Pochyby jsou i o plánu, jak se z krize „proinvestujeme“. Jistě, plán je to rozumný. Ale skutečně se budou stavět silnice rychleji, bez úplatků a za férovou cenu?

A tak se nabízí, samozřejmě ironická, otázka: Neměli by aspoň politici a úředníci nosit roušky doživotně?

Jsou totiž lidštější a výkonnější, když jim není vidět do obličeje.