Byl to zdánlivě nejnudnější z neformálních summitů, které se minulý týden v Kongresovém centru Praha odehrály. Rada pro všeobecné záležitosti, na které se scházejí evropští ministři unijních vlád, nepatří zrovna k těm nejsledovanějším. Ostatně my Češi jsme dvanáct let ani takového ministra ve vládě neměli.
Přesto se zdá, že právě z tohoto zasedání, kterému předsedal ministr Mikuláš Bek a na které přijeli hned dva místopředsedové Evropské komise, vyplynula jedna velmi důležitá věc. V kuloárech se o ní mluví už delší dobu a občas probleskuje v prohlášeních více či méně důležitých evropských politiků, ale po tomto zasedání ji ministr Bek zformuloval jako šéf této rady Unie velmi jasně.

Pokud se Evropská unie nebude schopna dohodnout na reformě svého rozhodování a na omezení práva veta jednotlivých členských států, nemůže se rozšířit o další země. Na stole je také to, že by Evropská unie měla posílit postavení občany voleného Evropského parlamentu. A ve volbách v podobě celounijních lídrů volit přímo předsedu Evropské komise. Pokud chceme posílit demokratičnost Unie, je i to krok správným směrem.
Směrem, který ale právě nám Čechům nebyl v minulých dvou desetiletích vůbec po chuti. Protože naším hlavním právem se zdálo to, co se nám v Unii nelíbilo, silou našeho hlasu jediné členské země zablokovat. A nedej bože, když nám to dohodnutá pravidla neumožnila, jako v případě kvót na přerozdělování běženců. To jsme to potom nechali dojít až k žalobám u Evropského soudu a k rozsudku, který naše protiprávní jednání odsoudil.

Česko jako země, která stojí o rozšíření Unie, by mělo mít velký zájem na dohodě o omezení práva veta. Po dvaceti letech v Unii jsme také snad už pochopili, že důležitější, než něco zablokovat, je na něčem se umět dohodnout. Ostatně tento půlrok v čele Unie si můžeme zkusit, jak je to za trvání práva veta složité.