Zároveň byl schopný jít hlavou proti zdi, když byl přesvědčený o své pravdě. Proto na některých klubových adresách pohořel, třeba ve Spartě před skoro dvaceti lety. Ve funkci vydržel asi tři měsíce a bylo až bolestně znát, že do specifického prostředí pražského velkoklubu nezapadl. Jeho trenérské přednosti vůbec ožívaly hlavně v menších, chudších a nepříliš ambiciózních týmech. Ty uměl vyladit, probudit, motivovat. Naopak v Petrohradu, nejbohatším evropskému klubu, i vinou zákulisních intrik pohořel.

Vrcholem kariéry pak pro něj byla práce u reprezentace. Po bezvýrazné šedi Jandačovy éry ze hry nároďáku zase sálala radost z hokeje. O to větší škoda, že Říhovi nebylo dopřáno rozloučit se tak, jak se na starého pardála sluší: na ledě a s medailí.