A tady tedy máme rezervy. Když kabinet vydá určité nařízení, sděluje nám způsob boje s koronarovirem, ale ten boj je na každém z nás. Za nás to totiž nikdo nevybojuje.

Každý národ má svou mentalitu – všichni si pamatujeme na pozdvižení, které bylo vyvoláno uměleckým dílem Entropa od Davida Černého při příležitosti předsednictví ČR v Radě EU.

Možná se tomu bráníme, ale asi i jsme trochu takoví podle toho, v jaké zemi žijeme. Proto vlády zemí EU mají jemně odlišný přístup k řešení pandemie. U nás se také šíření koronaroviru  říkalo, že je to jen trochu větší rýmička. Když si přečteme, jak to teď vypadá v Italii, tak už začínáme všichni mít respekt před tím „mrňousem“, který si v povětří lítá a neuznává hranice států.

A to asi ještě plno lidí nepochopilo. Možná, že v nás je stále ten pozůstatek socialismu, kdy čekáme, že stát má vše vyrešit, vymyslet, nakoupit, rozvést,zorganizovat, zaplatit, odškodnit.  Vím, že do práce chodíme, abychom vydělali peníze a pak je utratili za vše potřebné i nepotřebné. Když není práce, je zle. Ale zle by nemělo být po pár dnech.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

První záchranný krok v boji proti pandemii v naší republice se dotkl řady občanů a hned se řeší odškodnění. Co kdyby se stát zachoval jako cestovní kanceláře – že to, co se děje nyní, je zásah vyšší moci, a sám bude mít problémy poplatit vše nutné, protože nebude mít peníze z odvodu daní ?

Asi bychom se měli trochu více bát jak to bude vypadat, až ta malá koule zkomplikuje život v celé zemi. Zatím jsme ve fázi přípravy jak tuto situaci zvládnout. Ale základní předpoklad pro zvládnutí situace je, aby šíření epidemie bylo pozvolné, plynulé, bez následné tsunami vlny.

Ta koule se dotkne života každého z nás. Naše společnost, EU i celá planeta je vzájemně propojena. Nikdo nežije ve své bublině. Trošku už jsme  na toto zapomněli. Teď je ta správná doba zase začít myslet jak moje chování ovlivňuje mé okolí. Jestli se chovám ohleduplně, protože toto chování je v současnosti odpovědné. Nechme tedy vládu vytvářet způsob boje, poslouchejme co říká a hlavně se podle toho chovejme.

Důvod, proč jsou zavřené školy je, aby se snížila koncentrace obyvatelstva na ulicích, v tramvajích, v metru, v autobusech. Nemusím být s dětmi stále doma, ale musím jim vysvětlit, že vymyslíme program, abychom byli více sami – procházku do lesa, jet na chalupu srovnat dříví, jít na louku s nimi kopat míčem, najít si na internetu tvořivé práce pro holčičky…

Pokud každý z nás začne omezovat svůj pohyb mezi ostatními lidmi, tak máme opravdu šanci že ten boj vyhrajeme. Zatím nemáme lék na nemoc, kterou ta koule způsobuje, ale víme, jakým způsobem na nás útočí. Využijme tedy tuto informaci, snažme se co nejvíce navzájem fyzicky izolovat, ale ne lidsky. Každý z nás si tak najde svůj způsob boje.

Protože pokud nezměníme dnes svoje chování, přijde ta tsunami – nemocnice budou přeplněné, lékaři unavení, sestry budou chybět, budou chybět řidiči autobusů, tramvají, obsluha atomové elektrárny se zamkne na měsíc v izolaci v elektrárně, nebude kdo nám vydá v lékárně lék.

Věřím v tu úžasnou sílu, kterou nazýváme lidskost. Vždy jsme ji v sobě objevili když bylo potřeba. Zkusme ji teď v sobě objevovat, protože teď je ten správný  čas, kdy je strašně důležitá.

A vlastně nám ani nic jiného nezbývá, než se všichni spojit, stmelit, změnit, popřemýšlet, pomoci, podpořit, naučit, říci – protože to je  vše je ta neuchopitelná lidskost, která vytvořila lidstvo a vlastně i každého z nás a je v každém z nás. A která jediná může tu malou kouli porazit.

Autorka je psychiatrička