Když se člověk dožije 102 let, je to samo o sobě pozoruhodné, neboť každé století v sobě skrývá revoluce, vzestupy a pády dynastií, politických stran a státníků, rodí nezapomenutelné umělce a přináší převratné vědecké objevy. To vše se v lidském životě odráží jako v kapce vody. Někdo je přímým aktérem oněch dějů, jiný pasivním pozorovatelem.

Meda Mládková se tohoto věku dožila ve středu a její obdivuhodná životní pouť nutí k zamyšlení. Vzdělaná, svéhlavá a přitažlivá Meda šla vždy za svým cílem, ať se to týkalo umění, politiky nebo důstojného stánku pro její a manželovu sbírku. Objevila pro svět Františka Kupku. Získala Sovovy mlýny a vybudovala Museum Kampa.

Po listopadu 1989 se vrátila z amerického exilu, protože nikdy nepřestala být Češkou, vlastenkou v nejlepším smyslu toho slova. Co učinila, v dobré se pro Českou republiku obrátilo. Navzdory překážkám, které jí osud položil přes cestu. I při pohledu na tuto křehkou, ale odhodlanou ženu si maně kladu otázku, kde jsou její následovníci?

Mám na mysli lidi, kteří mají jasnou životní metu, za níž si jdou, neb jsou přesvědčeni o její správnosti. Jako TGM, Václav Havel, ale v několika porevolučních letech i Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Věděli, co chtějí, a pro naplnění svých záměrů učinili maximum. Dnes je v tomto ohledu na politické scéně úhor.

Místo lídrů markentingoví mágové. Místo ucelených myšlenkových schémat populistické výkřiky. Olaf Scholz, předseda německé sociální demokracie (která nyní vede předvolební průzkumy), není žádný strhující vůdce, ale i on dokázal zřetelně předestřít kroky, jimž by se v roli kancléře věnoval: boj proti dětské chudobě, za dostupné bydlení a stabilní důchody.

Tři pilíře, o něž se mohou jeho voliči opřít. V Česku nenacházíme ani to. Natož podmanivou osobnost úporně jdoucí za něčím, co bude všem dlouho sloužit i po její smrti. Meda Mládková jí je. Je načase, aby se našli její pokračovatelé.