Dostihový spolek připustil, že by se mohl zabývat úpravami Taxisova příkopu. Začátkem října se při smolném skoku zabil kůň Stuke, jeho jezdec byl vážně zraněn. Padla téměř polovina závodních koní. Slavnou a drsnou překážku až dosud obviňovali jen ochránci zvířat. Jezdci, trenéři a odborníci mluvili o shodě nešťastných náhod. Ostatně Taxis se už jednou předělával, aby byl bezpečnější. Koně prý zabila chyba, ne příkop.

To zde řešit nemůžeme už proto, že to nejspíš nikdy rozřešeno nebude. Smrt dostihového koně většinu veřejnosti pobouří a rozesmutní. Jeden argument se zdá být neprůstřelným: nechť lidé riskují krk ve formulích, mlátí se jako vzteklí šimpanzi v kleci, vystřihnou šílené přemety na leteckých dnech. Dělají to s rozmyslem a za peníze, je to jejich odpovědnost. Chudák koník je hnán do smrtelného nebezpečí, aby se pobavili pánové v ručně šitých oblecích a dámy v kloboucích. A možná i jejich vyšňořené čivavy a chrtíci.

Kateřina Perknerová
Prezident Pavel u senátorů neuspěl. To ale nevadí

Nemůžeme zlehčovat lítost nad smrtí živé bytosti, která je nám blízká když ne inteligencí, tak emocemi. Nechceme mluvit o pokrytectví, jen postavit smutnou událost do jiného světla. Vezměte si silnice. Značky „úsek častých nehod“. Některé cesty jsou u nás pro automobilisty stejně nebezpečné jako Taxis pro koně. Rozteskní nás jejich zmařené životy tolik jako Stukeův osud? Můžeme si třeba říci, že si to zavinil řidič sám, ačkoli mnohdy to neplatí. Rozhodně za to však nemohou spolujezdci. Kde jsou „spolky na ochranu lidí“?

Proč nedemonstrují před vládou a ředitelstvím silnic a dálnic, aby notoricky vražedné úseky předělaly? Oběti nehody nejsou v přímém přenosu, jsou anonymní, jako by neměly příběh. Mají ho však a větší než příběh sebeslavnějšího koně. (To, že vlády samy o sobě silnice nepřestaví, už nemusíme dodávat.)

A pak je tu dělení zvířat podle jinak přečtené Orwellovy věty: „Všechna zvířata jsou si rovna, některá jsou si rovnější. V řadě zemí jsou koně chováni na maso. Koňský steak je považován za eňoňůňo laskominu. Nikdo se s nimi nemazlí, netrénuje je, nedává jim vybrané krmivo, nenechá je volně pobíhat po loukách, soutěžit a vítězit. Vykrmí se a jdou pod nůž.

U nás se koňské maso moc nejí, takže je nám to eklhaft. Jenže jaký je rozdíl mezi koněm a krávou či prasetem? Pouze v tom, že ho z prastarých kulturních důvodů jaksi považujeme za hezčího. Jenže domácí zvířata, při porážkách často týraná, jsou v podstatě stejné bytosti jako Stuke.

Luboš Palata
Vítězem polských voleb jsou ti, co volili. Demokracie žije

Jistě, pojďme zlepšit vyhlídky dostihovým koním. Pardubická na věhlasu moc neztratí. Ostatně, přiznejme si, že mimo naši republiku dávno žádný věhlas nemá. Úplně bezpečná však stejně nebude, kolikrát jsme už viděli zemřít koně na lehčích překážkách, než je Taxis. Zamezit riziku zcela by znamenalo dostihy zakázat, jako řezničinu psích či kohoutích zápasů.

I to by šlo. Jenže co s lidmi, kteří umírají kvůli mizerně postaveným silnicím? Na vylepšení vozovek nemá stát ani schopnosti, ani prostředky. Měli bychom tedy zakázat řízení vůbec? Jak už bylo řečeno, řidič nějakou odpovědnost, podobně jako žokej má, ale ti, kdo s ním jedou, nikoli. A co se statisíci zvířat žijících trudný život, který ukončí porážka? Maso potřebujeme.

Ach ano, litujme života koníka, ale náš soucit by měl být širší.