Taky nebrousili manžestrové svahy Alp, ale jezdívali (všichni najednou bohužel) do nesmlouvavých Krkonoš. Historky o kotvičkách zavázaných koženým pásem v pase vynechám, tomu by mladší vůbec nevěřili.

Nevynechám ale módu to je totiž ten rozměr lyžování, který můj otec, troufám si říct, svého času zásadně posunul. Byl to vizionář.

Když měl šponovky (vygooglujte si), pak žluté. Namísto neforemné hnědé bundy (tu taky najdete, tu měli všichni) jezdil v džínovém dlouhém kabátě šik střihu, který za ním vlál. Tak jako jeho kudrnaté polodlouhé vlasy.

Když se hodně rozsněžilo, nasadil letecké brýle se zlatou obroučkou a sametovou pokrývku hlavy něco mezi dnešním snapbackem a čapkou, v níž jezdil na dovolenou T. G. Masaryk. Slušelo mu to. Moc. Byla jsem pyšná, že je to můj táta a že mě trénuje.

Nikdy mě nepřetáhl hůlkou

Byl to trenér estetický, zábavný, něžný, nikdy mě nepřetáhl hůlkou a vždycky mě včas stáhl do tepla.

Kdybych byla cynická, řekla bych, že byl opak legendárního pana Záhrobského. Ale pravda je taky taková, že já nemám olympijskou medaili a ani jsem se nestala královnou bílé stopy jako Záhrobského svěřenkyně a dcera.

Na druhou stranu mě lyžování už čtyřicet let bez ustání šíleně baví.

Táta už nelyžuje, kárvovat ho nebavilo a navíc přišly helmy.

Díky, tati.