Čína se stala jedním z hlavních témat včera zahájeného summitu NATO. A to přesto, že se zdá tak daleko, že by se jí Aliance vůbec nemusela zabývat. Jenže v dnešním světě je planeta menší, než za doby studené války. Nelidský čínský systém má oproti tomu sovětskému z dob studené války navíc jednu velkou výhodu. Je totiž ekonomicky výkonný, nebo se to alespoň zatím zdá.

I když Čína velkou část špičkových technologií, které dnes vydává za své produkty, okopírovala, nebo jinak zcizila, faktem je, že začíná stále více šlapat Západu na paty. Zároveň probíhá proces, který málokdo před dvaceti, třiceti lety předpokládal. Místo, aby se totalitní, diktátorský režim s komunistickou fasádou liberalizoval, směřuje k dosud nepoznané formě brutální technologické totality. Vedle represí vůči vlastnímu obyvatelstvu se však Čína začíná nebezpečně mocensky rozpínat.

Nejde už zdaleka jen o obranu „územní celistvosti“, jak Peking nazývá potlačování Ujgurů či Tibeťanů a neuznávání práva Tchaj-wanu na existenci. Čína brutálně územně expanduje, nerespektuje rozsudky mezinárodních soudů a okupuje a připojuje další a další území. Zatím jen na moři, ale to by nás nemělo uklidňovat.

Oproti Rusku, jaderné velmoci na hliněných nohou nevýkonné ekonomiky, je Čína pro Západ soupeř. Země v jejím okolí, Mongolsko, Kazachstán a právě Rusko, figurují nepochybně na čínském jídelníčku jako první chod. Jako chod hlavní je ale na něm nadvláda i nad námi, nad Západem. Povýšenecký způsob, jakým se Čína vysmála summitu G7, svědčí nejen o rostoucím čínském sebevědomí, ale i agresivitě.

Především kvůli Číně potřebujeme NATO jako mohutnou, dostatečně financovanou, technologicky dominantní alianci. Pokud to nedokážeme, čeká nás budoucnost čínských poddaných. Takových dalších Ujgurů a Tibeťanů.