Autor je právník a VŠ pedagog

Naopak prezident republiky Miloš Zeman asi nejen mne trochu zklamal, pravil prý rezolutně: v druhém kole senátních voleb volit nebudu! Důvodem údajně je, že jím preferovaný kandidát neuspěl.

Ano, tohle je výrok toho dlouholetého zastánce povinné volební účasti. Toho muže, který tak často a s gustem vyčiňoval těm svým spoluobčanům, kteří nechodí k volbám. Toho sebevědomého chlapíka, který se mračil na ty, kteří nevolí, protože neznají vhodného kandidáta zasluhujícího podporu. 

Pavel P. Kopecký: Sociální demokracie je kostra bez masa

Nejen výše popsaná příhoda mne utvrzuje v dlouholetém názoru, že je dobře, že máme v Česku volební právo,  nikoliv povinnost. Jinak vyjádřeno, jsem rád, že Ústava  nám dává volební právo, ne obligatorní hlasovací úkol.

Věřím, že by to mělo tak zůstat i do budoucna. Občan má již  tak dostatek jiných povinností, takže ponechme volební (ne)účast jeho svobodné vůli. O tom, že lidé povinně volící, by asi často na truc házeli do uren různé recesisty či extremisty nemožno pochybovat.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

K volbám mám ještě jednu poznámku, v řadě krajů získalo nejvíce hlasů hnutí ANO, to však automaticky neznamená, že „vyhrálo“ a musí mít automaticky  i křeslo hejtmana. Například Jihomoravský kraj je ukázkovým příkladem údajného „obcházení vítěze“. Nicméně pokud strany, které skončily na pásce na dalších místech za hnutím ANO, mají v součtu více hlasů než Babišovci, tak (nejen z právního hlediska) vyhrály ony.

Máme zkrátka a dobře tzv. poměrný volební systém, a strany, které získaly v úhrnu více mandátů, zvítězily. Kdo mluví o „obcházení vítěze“ prostě blafuje či se hluboce mýlí. Jednou z předností poměrného volebního systému je, že preferuje tzv. strany konsensu, tedy ty které jsou schopné se dohodnout s konkurenty. Někomu se to může nelíbit, avšak schopnost se dohodnout (resp. vybudovat si koaliční potenciál) je v evropské demokracii velice cenná.

Pokud se komunisté mají zachránit, musí se spojit s levicí, ne s oligarchou

Ostatně podíváme-li se do historie, v roce 1935 měla  nejvíce hlasů v parlamentních volbách  Sudetoněmecká strana pod vedením Konráda Henleina.  I tehdy jsme měli poměrný nikoliv většinový volební systém.  Tehdejší československý prezident T. G. Masaryk, nepochybně velký demokrat a humanista,  také prvního na pásce K. Henleina nepověřil sestavením vlády. Prezident Masaryk správně rozuměl politické mapě a vnímal, že K. Henlein s většinou českých i slovenských stran nenajde společnou řeč, proto nepověřil, řečeno dnešním slovníkem „vítěze voleb“, sestavováním vlády.

A takových příkladů možno nalézti v naší historii mnoho. Takže nejde o nic nového a ani nelogického.

Zeman mluví o spiknutí poražených nepřesně. Zákon by se však měl změnit

Na závěr dodejme, že kdyby někdo chtěl změnit poměrný volební systém, který dlouhodobě vládne české kotlině, na systém většinový, tak by musel změnit naši normu norem – tedy ústavu. To není vůbec jednoduché, potřebuje se k tomu tzv. kvalifikovaná většina:  tedy tři  pětiny hlasů všech poslanců (tj. nejméně 120 poslanců) a zároveň tři pětiny hlasů přítomných (ne všech) senátorů.  A to aktuálně nezvládne ani Andrej Babiš, ani nikdo jiný.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.