Co za tím vězí? Objektivními důvody to vysvětlit nelze. Česká republika už několik let prosperuje, má nízké zadlužení, je bezpečnou zemí, nezaměstnanost je na minimu, rostou platy i důchody. Tak proč pořád tolik nadáváme na poměry?

Částečné odpovědi dávají ankety a průzkumy, které se objevují v souvislosti s výročím revoluce. Například Deník shromáždil téměř deset tisíc reakcí čtenářů, kteří se vyjádřili k různým aspektům života v minulém a současném režimu. Na jejich základě jsme připravili seriál, který mapuje normalizační éru. Pamětníci soudí, že před rokem 1989 bylo dostupnější bydlení, veřejná doprava či kino a hospoda. Rádi vzpomínají na to, že lidé drželi víc pohromadě, na klidné ulice či pohodovou atmosféru na pracovišti. Mladí lidé do 35 let míní, že tehdy bylo snazší dostat se k bytu, lepší byla i bezpečnost a mezilidské vztahy.

Naopak na současnosti všichni oceňují možnost svobodně cestovat, vyjadřovat názory, vychovávat děti.

Důvody nostalgie

Zajímavá data poskytl průzkum NMS Market Research pro Post Bellum. Vyplývá z nich, že více než třetina Čechů starších čtyřiceti let si myslí, že za socialismu bylo lépe. Polovina občanů je přesvědčena, že se jejich životní úroveň od roku 1989 zlepšila, avšak pouze 38 procent věří, že ČR má dnes zákony a justici srovnatelnou se západními státy. A jen třetina říká, že média v ČR jsou nezávislá. Někde tady hledejme zakopaného psa. V pocitech.

Ta třetina nespokojených má dojem, že tehdy žili pospolitěji, politický marasmus se týkal všech, podobné byly i platy, horníci měli  o něco víc než lékaři, lidé si povídali o chalupaření a v hospodách se trumfovali příběhy o získání podpultového zboží. V úterním Deníku na tu dobu vzpomínal bývalý vedoucí vývojové dílny Škody Ostrov Josef Musil: „Občas se v práci popíjelo, byla legrace, ale také se makalo, a když bylo potřeba, všichni za to vzali. Dneska na to všichni kašlou.“ Na místě jeho milované fabriky na výrobu trolejbusů je nyní brownfield. Nový majitel tam plánuje výstavbu logistického centra.

„V srdci mám smutek, a to i přesto, že jsem Škodovku opustil už v roce 1993, kdy jsem dělal trolejbusy soukromě. Zůstaly mi ale pěkné vzpomínky a jsem moc zvědavý, jestli se plány na oživení lokality, kde kdysi Škodovka sídlila, podaří,“ řekl zpravodaji Karlovarského deníku.

Nepatří přes palubu

Pan Musil se díky práci ve Škodovce podíval do půlky světa. Po listopadu sám podnikal a měl by tedy patřit k vítězům revoluce. Jenže při pohledu na pole, kde kdysi stála „jeho“ továrna, si vybaví všechny lumpárny, které privatizaci a krach výroby provázely. To je ta hořkost, která lidi vede k vnitřnímu nesouhlasu s vývojem.

Zajisté i překotný rozvoj technologií, převažující individualismus a důraz na výkon. Pocit nespravedlnosti (O co jsem horší než Novák odvedle, který si nakradl a teď jezdí v audině?) pak vede k tomu, že lidé víc naslouchají různým fake news a záměrně šířeným polopravdám. A že vyhlížejí vůdce, který se všemi šmejdy zatočí a jim vrátí bývalou, byť imaginární, důstojnost.

Kdo tyto lidi hází přes palubu, špatně činí. Být politikem jakékoli demokratické strany, zaměřím se na ně. Objektivně totiž i oni revolucí získali. Jen je o tom přesvědčit.