Všechno dělají správně. Jsou odpovědní a nikdy se nepovezou na vlně populismu. Nedovedou si vysvětlit, proč to občané nechápou. Ale věří, že za tři sta let jejich politiku ocení každičký Čech. Takto s nadsázkou, ale přesto docela přesně popsal můj kolega stav mysli premiéra Petra Fialy a jeho ministrů.

Jenže život je tady a teď, včetně neveselých pohybů na účtech a řady nešťastných příhod typu rozbité pračky nebo náhle ochořelého člena rodiny. Pro akademika Fialu je to možná nepochopitelné, ale lidé dennodenně netouží po naplnění ušlechtilých hodnotových cílů, ale vlastní ledničky a svačinové krabičky pro dítě. Což vůbec neznamená, že si nepřejí, aby Česko bylo respektovanou a plně demokratickou zemí, jíž patří důstojné místo u unijního stolu.

Kateřina Perknerová
Kalouskův tah Evropou

Nelze jim ovšem vyčítat, že v první řadě myslí na ten vlastní kuchyňský, svoji životní úroveň a perspektivu několika let. Kuchařka či uklízečka v základní škole s platem kolem dvaceti tisíc hrubého má vyhlídky tak mizerné, že je až s podivem, proč s takovou prací nesekne.

Není divu, že pondělní Den protestu podporovaly dvě třetiny obyvatelstva. Někde se na hodinu zastavila výroba, v mnoha školách se neučilo, pár tisíc lidí se zúčastnilo odborářského pochodu v Praze. Jak jim ale vzkázal premiér, nestane se nic. Zatímco dva postarší bývalí disidenti několikadenní hladovkou vyřešili ostudně nízké penze odpůrců bývalého režimu, odborářští vůdci nepohnou s vládou ani o píď. Respektive možná se podaří leccos vyjednat lékařům, protože odkládané operace a naštvaní pacienti by pětikoalici mohli opravdu bolet. Ale učitelé, úředníci, dělníci v soukromých fabrikách? Bez šance. Tedy pokud by jich nebyl na náměstích milion každý týden. A to v tuzemsku nehrozí.

Petr Fiala a Zbyněk Stanjura mají obrovský trumf v konstatování, že kvůli uzdravení veřejných financí jim voliči dali hlas. Avšak neměli by si to plést s bianco šekem a ochotou čekat na výsledek jejich úsilí tři sta let.