Pro vyšší informační komplexnost dodejme, že citované „bankovky“ půjdou ze státního rozpočtu, nikoliv z rozpočtů obcí nebo krajů, a pokrývají období po vyhlášení nouzového stavu od 13. března do konce května.

Na zmíněné odměny se z eráru vyčlenilo přes pět miliard korun, to není málo. 5,2 miliardy. Pracovníci tzv. přímo pečující o pacienty ze zařízení, kde se Corona objevila, dostanou zhruba 40 tisíc korun a ostatní „nepečující“ zaměstnanci dvacet tisíc korun. Dodejme, že jde o částky před zdaněním.

Na jednu stranu nutno českou vládu pochválit, že nezapomíná na pracovníky a pracovnice ze sociálních služeb, nicméně belzebub se nám skrývá ve třech „detailech“.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Za prvé značně diskutabilní je fakt, že mimořádné odměny jsou poskytovány plošně, prostě desítkám tisíc lidí zcela stejně - rovnostářsky. Což má ve finále nadmíru demotivující účinek. Toto samozřejmě není systémový problém jen u citovaných pracovníků v sociálních službách, ale všude kde se rozdávají peníze pomoci politického „kobercového náletu.“

Za druhé je sice chvályhodné, že vláda rozdává peníze, avšak když celkový dluh našeho státu stoupá až ke dvou billonům, a náš roční rozpočtový schodek činí přes pět set milionů korun, tak nutno zvednout obočí.

Politici, neměli bychom začít myslet na zadní kolečka? Někdo teď odpoví, co je nějakých pět ušmudlaných miliard, když máme takový enormní dluh. Ano dá se to i tak brát, ale do budoucna bychom měli opravdu začít šetřit. I když se to nerado slyší.

Řečeno na tvrdo, když dlužíme jako stát takové ohromné peníze, neměl by stát vzbuzovat falešné naděje, že tučné odměny budou při každé pandemii či jiné svízeli. Ono by se také mohlo stát, že ocenění pracovníci by si za ně neměli reálně co koupit. Ekonomické zákony jsou neúprosné, i v časech covidu 19.

Za třetí – asi největší výtka je, že absentuje informace, kde se peníze získané na tyto odměny vezmou? Respektive komu se vezmou? Chybí oznámení, že se třeba sníží platy poslanců, senátorů či soudců nebo že se bude stavět či opravovat méně kilometrů (no, při dnešních cenách spíše metrů) dálnic.

Kdo chtěl, ten asi porozuměl, že když nechceme spustit inflační a dluhovou spirálu, tak musíme vyvažovat.

Popravdě jsem již alergický na politiky a političky, kteří se kasají jak „vybojovali“ X milionů či miliard pro tu či onu skupinu, ale už veřejnosti neříkají, na čí úkor je vybojovali.

Kdo říká A, měl by odpovědně říkat i B. Ostatně toto pravidlo platí již dlouhé roky, a nejen v České republice.

Autor je právník a publicista