Z dob jejího dětství a mladosti nám ale nezbylo nic. Když se v květnu 1945 blížila Rudá armáda a jí v patách i oddíly Směrše, babička vše, co jí zbylo, spálila. Zřejmě se tím zachránila před osudem stovek dalších Rusů, Ukrajinců, Gruzínců a dalších uprchlíků z území tehdejšího SSSR.

Zatýkání a odvlečení těchto československých občanů do sovětských věznic a gulagů, kde většina z nich zemřela, pokud nebyli ubiti už při výsleších či popraveni, je dodnes jednou z nejpotupnějších kapitol českých dějin minulého století. Přes smlouvu o česko-sovětském přátelství z roku 1943, oficiální postavení Československa jako spojenecké země, nedokázali československé úřady ani své občany ochránit.

Mnohdy šlo o hrdiny, jako například generála československé armády, odbojáře Sergeje Vojcechovského. Mezi odvlečenými a zavražděnými byl i expremiér autonomní vlády Zakarpatské Ukrajiny Augustin Vološin, profesoři, lékaři, spisovatelé.

Až v roce 2002 byl přijat český zákon, na jehož základě byli tito lidé a pozůstalí po těchto našich prvních obětí komunismu odškodněni. Na odškodnění Moskva, jinak hrdě se hlásící k SSSR, nepřispěla a dodnes se ani neomluvila.