Česká republika je dnes jednou z mála výjimek ve střední a východní Evropě, kde se vítězství J. V. Stalina nad Adolfem Hitlerem stále většinově vnímá jako vítězství dobra nad zlem. Ve většině dalších zemí se připomíná jen konec druhé světové války. A v mnoha státech, které se stejně jako Československo dostaly do sovětského područí, je porážka nacistů sovětskou armádou pokládána za počátek nové okupace, tentokrát Moskvou. Je tomu tak nejen v Pobaltí, ale i v Bulharsku či v Polsku.

Český, v Evropě výjimečný pohled na konec druhé světové války je dán několika odlišnostmi. Tou hlavní je, že se Sovětská armáda z Československa jako z jediné „dobyté“ země po relativně krátké době stáhla. Musela, protože jinak by se nestáhli Američané ze západu Čech. Sovětský svaz také výrazně pomohl při vyhnání Němců.

Proto pochopení pro nečernobílé příběhy naráží v Česku stále na výrazně větší odpor než v jiných zemích, pro které je složitost druhé světové války i jejího konce věcí do značné míry samozřejmou. A proto se obávám, že to případný pomník příslušníků Ruské osvobozenecké armády (ROA) neboli vlasovců v pražských Řeporyjích bude mít u velké části Čechů složité.

Poláci měli větší štěstí

Ještě než se dostaneme k vlasovcům a jejich záchraně květnového Pražského povstání, zastavme se krátce u trochu podobného příběhu. Nejen na ruské, ukrajinské, ale i na polské straně najdeme ozbrojené skupiny, které bojovaly proti stalinskému Sovětskému svazu. Jednou z nich byla Svatokřížská brigáda, polská silně pravicová odbojová skupina, která se s Berlínem v roce 1944 dohodla, že přejde na německou stranu a bude bojovat proti Sovětům. Několikatisícové polské uskupení skončilo na konci dubna u Plzně. Tak v prvních květnových dnech Poláci osvobodili koncentrační tábor Holýšov.

V Holýšově se na počest této akce konají už mnoho let polské vojenské přehlídky s účastí polské ambasády. V srpnu tohoto roku se na počest brigády konala velká oslava i ve Varšavě, s účastí premiéra Mateusze Morawieckého.

Polští „spojenci nacistů“ proti Sovětům měli štěstí, Američané je uznali za spojeneckou jednotku, zahrnuli je do svých sil a nevydali je tehdejším vládám ve Varšavě a v Moskvě. Unikli tak popravám či věznění. Rehabilitace se v Polsku dočkali v 90. letech.

Pomoc ROA Pražskému povstání byla nesrovnatelně větší, na straně Čechů padly tři stovky vlasovců, než akce v Holýšově. Ale ruští protistalinští vojáci měli smůlu. I když jejich jednotky tanky a děly Pražské povstání de facto zachránily, nedočkali se vděku ani od Čechů, ani od Američanů. Ti je vydali Sovětům, kteří důstojníky popravili, vojáci v lepším případě putovali na Sibiř. Úctu mají jen u ruské „bílé“, tedy protikomunistické emigrace.

Věnec od ruské ambasády

Rusko vlasovce nedokázalo dodnes rehabilitovat. Hlavně proto, že se nepřestalo považovat za následníka stalinského Sovětského svazu.

Ale do českého pomníku ROA v Řeporyjích, kde vlasovci v květnu 1945 zastavili postup nacistů na Prahu, Moskvě nic není.

Pokud si to tamní občané přejí, měl by vzniknout. Třeba k němu jednou bude velvyslanec demokratického Ruska pokládat při květnových výročích věnec. Jako ho dnes v Holýšově pokládá ten polský.