Autor je historik a politolog

Ironicky řečeno je i zde patrno, že Slovensko dohání Česko. Radikálně se aktuálně mění stranické spektrum, a to především na levici. Mnohaletá „státostrana“ Smer ministerského předsedy Roberta Fica se totiž v přímém přenosu rozkládá pod tíhou vlastní bezohledné ctižádosti či neochoty plnit sliby voličům. Ale zejména kvůli návazné tsunami skandálů, s nimiž byla (nejednou právem) spojována; zdaleka nejznámějším se stala vražda novináře Kuciaka.

Výslednicí je, že českými sociálními demokraty uctívaný – třebaže za jiných okolností vzniklý – Smer-SD tvrdě prohrál parlamentní volby. Leč především docela ztratil koaliční potenciál. Tak jako kdysi nekompromisně panující HZDS Vladimíra Mečiara, s nímž byl charismatický Fico mnohokrát srovnáván. Proto se také nyní i jeho strana štěpí a víceméně tím rovněž končí poslední významný sociálnědemokratický subjekt v zemích Visegrádu.

„Poločas rozpadu“ Smeru se děje příznačně – a podobně jako u „sesterského“ Lidového domu. To jest skrze bývalé spolupracovníky. Mizí kdysi neporazitelná struktura, jež svého času podchycovala kompletní levici. Od radikálních, krajních sil po levicové liberály, nemluvě navíc o části středu a některých nacionalistech.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Naše polistopadové politické prostředí se takovéto konstelaci nikdy ani zdaleka nepřiblížilo, nevznikla u nás dokonce ani levicová vládní koalice. Byť o tom mnozí snili. Nicméně až chorobné předsudky lidí typu Vladimíra Špidly nakonec neblaze rozhodly. ČSSD raději uzavírala často nesmyslné koalice s formacemi, jako byli (či stále ještě přece jsou) Unie svobody nebo lidovci. Ve skryté, dehonestující koalici působila dokonce s ODS, a spolupráce s velkokapitalistovým majetkem ANO 2011 jí přímo pohltila voliče a zlomila vaz. Takže když nyní odstartovala kampaň sociáldemokracie do podzimních voleb, provází ji snaha uchazečů o pozice se k „rodné“ značce nehlásit. Stejně jako jim situaci zásadně komplikuje řada podobně nevýznamných levicových konkurentů.

Kam to postupně, navzdory mnoha varováním, „Liďák“ dopracoval, všichni vědí. Všeho schopní, pokud jenom trochu mohli, horem pádem prchli. Například Jaroslav Foldyna se konečně proboxoval k Okamurově národovecké pravici, kam jej stejně mnozí dávno posílali. Jiní, byť i nakrásně „u socanů“ papírově zůstali, usilují pro sebe zachránit, co ještě pod pláštíkem bezbarvých formací „voleb pro kraj“ zachránit lze.

Ubohý a trapný zbytek Lidového domu si takříkajíc „blbne do zásoby“. Aby ne, sestává již většinou jenom z neschopných, které „koření“ hrstka idealistů. ČSSD nedokázala vytěžit ani technokratickou úspěšnost svého předsedy Hamáčka v rudém svetru a hodnotovou prioritu stále mají bizarní představy zmíněného vytrvalce Špidly. Již vícekráte zasloužilého o úpadek ČSSD. Dnes neúnavně agitujícího nikoliv za znovuzískání původních příznivců, nýbrž za nalákání takzvaných městských liberálů. V našem prostředí vysloveně netypických voličů levice. Nadto dávno podchycených jinými politickými hráči (Piráty a spol.).

A ještě jedna věc dokládá agónii naší formálně demokratické levice: podle některých svědectví v ní sílí sektářské ideologické spory. Toť typický kompenzační jev partají, řečeno s Milošem Zemanem, co se vejdou do výtahu. Protože výtahem k moci (už) rozhodně nejsou.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.