Ale na začátku, když jste mladí, zdraví a silní, to je velké dilema.

Svědčí o povaze. Znám holčičky bojovnice, které si vyberou fotbal. Třeba už jen proto, aby to natřely bráchovi. Dokonce znám jednu, která hraje ragby a natírá to úplně všem.

Pak znám ty, které jsou na počátku submisivní jako moje dcera Matilda, která se kdysi nechala vtáhnout do plážového volejbalu. „Budeš krásná, pořád v plavkách, bosky v písku pobíhat u moře,“ slibovala jsem jí.

Pak párkrát přišla do haly (navoněné bosýma nohama) a už mi tak moc nevěřila. Když její mladší bratr dorazil z baseballového náboru v dresu s orlem na prsou a v bílých kalhotách, rozhodla se přepřáhnout.

Na počátku kvůli módě. A pak pomalu přestala být submisivní a dneska švihá softbalovou pálkou tak, že by jí leckterý baseballista mohl závidět. A když má pauzu, chytá ve florbalové bráně.

„Tam se, mami, klečí. Pro mě je to poučné, aspoň chvíli vidím svět tvýma očima,“ směje se mé drobné postavě téměř 180 cm vysoká dcera.

Takže florbal je pro ni relax a únik. Jako pro údajné „hokejisty“, kteří se nenaučili bruslit jak se o florbalistech ošklivě říká. Anebo pro zimomřivé. Může ho hrát pro radost kdokoli. A na vysoké úrovni zase jen někdo.

Ten někdo už ale může vyrazit na mistrovství světa, které právě přichází. Florbalu je něco přes padesát let. A buďte si jistí, že ho za pár roků uvidíme i na olympiádě.

A Češi u toho nebudou chybět. Patří ke světové špičce.