Maloval pouze to, co viděl a cítil – tak zněla anotace k filmu o britském malíři Laurenci Lowrym. Zkusím to dnes také.

Stojím se psem u lesa nad naší středočeskou obcí, která svou nadmořskou výškou připomíná Vysočinu, na což jsem skoro pyšný. Ležící i padající sníh halí ves i celé okolí do plédu. Pod ním se rozhostilo zimní ticho, které ještě vynikne slabým duněním letadla. Zasněženým úvozem směrem k lesu běží žena v reflexním běžeckém úboru. Když se přiblíží, vidím, že jsem se spletl, že je to subtilní muž. Ale v námaze ve sněhu si přitom pomáhá přihekáváním, které se nedá rozeznat od hekání muže mnohem mohutnějšího.

David Nesnídal
Pěna dní: Cesta za kulturou

Dívám se za ním, dokud se neztratí v chumelenici. Myslím si, že zítra tudy už pojede na běžkách. Zase je ticho, sněžení zesílilo a ves už není vidět. V zamyšlení jsem asi sešel z cesty, jak jsem následoval jen slabý cinkot psí známky. Nepoznám ani, kde je východ a kde západ. Šlapu sněhem nazdařbůha cítím, jak se ve mně – jako v zápase MMA – pere komplex, který má Západ z Východu, s komplexem, který má Východ ze Západu.

Na východ ode mě je všechno tvrdší, říkám si, muži, život, všechno… Zuří tady skutečná válka, v níž se bojuje o zemi a životy. Všechno tu má jasnější kontury. A na západ ode mě je zase všechno lepší, protože všechno, o co se náš zdejší vnější i vnitřní život opírá, se vlastně zrodilo na Západě. Východněji – skutečná odvaha a skuteční muži, západněji – skutečná nutella, lepší galerie, autai stojany na kola. Do bot mi leze sníh a cítím, jak se mi tělem od jihu šíří chlad a ze severu blbá nálada.

David Nesnídal
Pěna dní: Nemocní muži

Ale díky tomu jsem si zničehonic vzpomněl na Václava Havla. A vzápětí na Milana Kunderu, který tvrdil, že proti vlastním pocitům jsme bezmocní. Hned je to o něco lepší. Ale ještě tomu musím pomoci – večer si půjdu zacvičit a zaboxovat do posilovny.

V každém rohu je tam reprák a ze všech znějí – pořád dokola – nejlepší metalové fláky, kde se zpívá o lásce, zradě, pekle, smrti a autech.