Mám štěstí, že mě ani mou rodinu příliš nepostihly ekonomické důsledky covidu, války na Ukrajině, inflace, zdražené energie… Hmotně určitě nestrádáme, se ženou máme oba solidní práci a s nejistotou budoucnosti se pomalu učíme žít i díky věku. A v téhle konstelaci je celkem snadné odsuzovat ukřičené demonstrace, jež svolávají populističtí vůdci, kteří svými projevy umějí v lidu rozehrát více citlivých strun najednou.

Chovám i hlubší důvody k odporu vůči davovým akcím, ale zde není prostor je rozvádět. Vlastně si chci jen povzdychnout, že i já, který jsem dosud vrtěl hlavou nad veřejnými střety i rozkoly mezi přáteli a příbuznými, jsem se ocitl na okraji průrvy, která se náhle otevřela mezi mnou a mým dobrým přítelem.

Stalo se tak poté, co mi řekl, že byl na demonstraci Jindřicha Rajchla a že tam rád půjde zas. Je podnikatel, a přestože ani jeho propad posledních let určitě nesrazil do bídy, jeho podnikání utrpělo nemalou ztrátu. Je ale také autorem, textařem, má humanitní vzdělání…

Věděl jsem, že se na spoustu věcí nedíváme stejně, v hloubi duše jsem se ale vždy spoléhal na těžko postižitelnou podstatu našeho přátelství, na jakýsi pevný základ. A s tímto vědomím jsem se – až s lehkovážnou vervou – pustil do téhle hádky, která se brzy změnila z argumentační v útočnou.

Odhalil jsem mu, že svou trochou jen přispívá do „mozaiky frustrace“, čímž jenom překrývá krizi středního věku a snaží se přenést „těžiště viny za svůj pos.anej život“ někam mimo sebe. Na to opáčil, že můj život je pos.anějsí než jeho, i proto, že jsem nikdy neměl odvahu ke svobodě, držím se teplého editorského fleku, dělám jen, co se mi řekne, a jsem přizdis.áč a ignorant.

Nadšeně jsme se spolu řítili do propasti, která se před námi v mlze otevírala, ale její dno jsme ještě nezahlédli. A pak jsem se v jednu chvíli lekl (možná se lekl i on), zda drak našeho společného stroje vydrží to prudké klesání. Pořád ještě věřím, že zvládneme přistát i na dně, ale musíme pak mít čím z něj odstartovat.