S ironií sobě vlastní ocenila matka citlivost mého bratra, s níž odtajnil největší dárek – prý aspoň pro ni – až po Vánocích. A to, že si koupil motocykl. Den nebo dva vládlo ticho, občas rušené jen matčiným posmrkáváním. Když se však oba dosyta namlčeli, jako na zavolanou jsem přijel já – s dobrou a smířlivou náladou. V ní jsem bratra podpořil a s nadhledem se pokusil matce vysvětlit, že boj s krizí středního věku není snadný a má mnoho podob.

Za chvíli už jsme se všichni tři smáli, takže bylo bezpečné matce připomenout, že po smrti svého muže a našeho otce při jejich společné autonehodě chodila později postupně s motocyklovým závodníkem, rogalistou a horolezcem. A to ve věku, kdy muži riskují a chovají se mnohem nezodpovědněji než strejdové nedlouho před padesátkou. Bratr Jan si také nepořídil žádnou raketu, ale s ohledem na svou tělesnou konstituci si koupil mohutný ojetý cruiser, takže se spíš obávám, aby za jeho řídítky neusnul.

„Co je to za značku?“ zeptala se konečně matka, což byla otázka, kterou nám udělala radost. „Yamaha,“ úlevně odpověděl bratr. A ona hned připomněla dávného přítele – závodníka, který už někdy v sedmdesátých letech jezdil na suzuki či kawasaki. Zároveň dělal u policie a jeho nadřízeným se moc nepozdávalo, že sedlá stroj z kapitalistické ciziny. „Poslyšte, soudruhu,“ uhodil na něj velitel, „řekněte mi – jak se práce socialistického příslušníka bezpečnosti slučuje s ježděním na západním motocyklu?“ A mladý muž, který se převlékal z kožené kombinézy do uniformy, opáčil: „Náčelníku, vždyť nic východnějšího než Japonsko si už nelze představit.“

Dusno se vyvětralo, klábosíme, pijeme čaj a venku se mezitím setmělo. Pod okny chodí Tři králové a my čekáme, jestli zazvoní i u nás. Christus mansionem benedicat…