Fakta jsou jasná. V táboře v době protektorátu živořila v nelidských podmínkách více než tisícovka lidí. Zemřelo zde 248 dětí, 48 žen a 30 mužů. Z 36 dětí, které se v táboře narodily, se nedožilo prvních narozenin pravděpodobně ani jedno. Většina z lidí, kterým se podařilo „přestupní stanici Lety“ přežít, skončila v transportech do Osvětimi. Tady na většinu z nich čekala smrt.

Tomio Okamura se přesto rád pouští do zlehčování toho, co se v Letech odehrávalo pod českou protektorátní správou. Řeší, že podle terminologie nacistů vlastně nešlo o koncentrační tábor, že se zde zajatci pohybovali víceméně svobodně, že kolem ani nebyl plot, a pokud tam nějaký byl, tak jen dřevěný a děravý…

Proč to dělá? Jeho cíl je jediný: ukázat, že v Letech ani tak nešlo o život a tak trochu, že si za svůj osud vězni mohli sami. Chce ukázat, že stát, který se konečně odhodlal vyrovnat s tragickým odkazem lágru, nadržuje Romům. V zemi, kde většina populace je k Romům nepřátelsky naladěná, Okamurova rétorika zabírá. A zabírá o to více, když je jejím autorem jeden z nejvyšších ústavních činitelů našeho státu, místopředseda sněmovny.

Tomio Okamura ale může překrucovat, zamlčovat, manipulovat realitu, jak chce. Nic nezmění na tom, že tábor v Letech byl místem nezměrného utrpení, hrůzy a smrti našich spoluobčanů. Bez ohledu na to, zda plot, kterým byl tento koncentrák obehnaný, byl ostnatý nebo plaňkový.

Jakýmkoli způsobem zlehčovat tato fakta, je ubohé a nízké. To by si měli uvědomit i ti voliči, kteří Tomia Okamuru posadili do poslanecké lavice.

Roman Gallo, ředitel redakcí Deníku