Použil na západě častého a fungujícího, u nás však nenáviděného nástroje – kvót. A výsledek? V nové vládě, která dnes pravděpodobně získá důvěru sněmovny, nebude za sociální demokracii sedět ani jedna žena. Přitom podle 40procentních kvót by mezi sociálnědemokratickými ministry měly sedět přesně dvě ženy.

Kdo je tím pánembohem, který ten jinak bohulibý slib ČSSD zabránil splnit? Jmenuje se reálpolitika.

Kandidáty na ministry sice navrhovalo nejužší vedení strany v čele s Janem Hamáčkem. To je však příliš zavázáno jednotlivým krajským organizacím za zvolení. A v každém z významných krajů sedí někdo, kdo je největší světový odborník na zemědělství, kulturu, práci a sociální věci a zahraniční problematiku, případně vnitro. A světe div se, vždy to jsou muži mezi 40 a 80 lety věku.

Situace v ČSSD není jiná než v jiných partajích a v celé společnosti. Principiálně většina souhlasí s rovnoprávností. Když však dojde na lámání chleba, gentleman´s club se svými neformálními ujednáními, dohodami a jánabráchismem je vždycky přednější.

Tento společenský problém má už své jméno: říká se mu skleněný strop. Narážejí na něj ženy, které by v ideálním světě byly ministryněmi, šéfkami podniků, podílely by se na řízení společnosti. My ale žijeme ve světě reálném, kde se ani ty nejlepší neprosadí, protože vždycky někde čeká nějaký strejda, kterému někdo něco dluží.