Jako by po loučení (a pro část společnosti zklamání z uznání Kosova většinou zemí EU) najednou přišla evropská párty na výsluní. Nechápal jsem to nadšení z monstrakce, ale rok co rok je vidět v další a další metropoli.

Někdy jde o čirou radost. Ale třeba v Baku do ní investovali neslýchaně vysoké částky a stala se výkladní skříní tamní autoritářské moci. I když se častokrát bizarní cirkus, který je nejsledovanějším přenosem svého druhu na světě, tváří apoliticky, není tomu úplně tak. A loni? Do poslední chvíle ukrajinsko--ruský souboj, z něhož vítězně vyšla Ukrajinka Džamala s písní o deportaci krymských Tatarů v roce 1944, což Rusko pobouřilo.

Hned jsem zaslechl komentáře typu, že Evropa má svědomí a taky mozek. Angažovaná píseň reflektující současnost uspěla i v roce 2014. Řada zemí má dodnes problém s prosazováním práv homosexuálů a dalších menšin. Vítězství rakouské „vousaté zpěvačky" pomohlo prolamovat ledy, i když Rusko a Bělorusko protestovaly a mluvily o soutěži jako o semeništi sodomie.

Letos Rusko chybí. Zítřejší finále hostí Kyjev. Ukrajinská tajná služba zakázala vstup do země ruské zpěvačce kvůli návštěvě anektovaného Krymu. Náhradní varianty Rusko odmítlo. Jsou tu ale i optimistické momenty. Třeba obří oslavy v Německu v době, kdy kvůli eurokrizi nebyla nejlepší atmosféra, uspěla uvolněná holka Lena. Říkali jí droga dobré nálady.

Česká cesta letos skončila v semifinále. Jasně, jde o hudbu, skeptik by řekl o to, trefit se do nadprůměru podprůměrnosti, překvapit, zaujmout. U nás se nic převratně geopolitického neděje. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že máme málo „spojenců", kteří by pro nás hlasovali (jsou národy, které se podporují – viz Skandinávie, dále pak ty, které se nemusí, a ty, které nechávají ostatní chladnými), a že i to je důvodem neúspěchu.

Eurovize má potenciál spojovat Evropany i nasvítit možná odsunuté problémy. Chce se mi ale věřit, že by to mohlo jít vkusněji. Nejen s delšími šaty. Naštěstí máme volbu: přepnout.¨