Kariérní model justice zdůrazňuje, že soudci by měli vyrůstat na soudech. Po absolvování fakulty nastoupí jako asistenti či justiční čekatelé, udělají justiční zkoušky, projdou výběrovým řízením a stanou se soudci. Jsou skvělí profesionálové, prošli různými úseky justice, mají procesní předpisy „v malíku“ a v jednací síni jsou jako doma. Mají ovšem jednu nevýhodu: znají život jen ze soudcovské lavice. Proto není na škodu, pokud část soudců přichází s jinou zkušeností.

Takoví jsou zatím v menšině. Na Nejvyšším správním soudě však jsme menšinou významnou – naleznete zde nejen kariérní soudce, ale také vysokoškolské učitele, bývalé prokurátory, advokáty i státní úředníky. Moje zkušenost ukazuje, že takto pestrý „mix“ individualit je přínosný, vede k názorové otevřenosti a mnohosti úhlů pohledu v senátech. Může to v diskusi i zajiskřit, ale jak jinak bychom dosáhli spravedlnosti, než v upřímné, kolegiální debatě? 

Deník nedávno publikoval článek o záměru Ministerstva spravedlnosti ČR otevřít šířeji dveře do justice státním úředníkům. Konkrétní obsah návrhu zatím neznám, ale ďábel je v detailu. Radil bych proto k opatrnosti. Žádná profese by neměla mít privilegovaný přístup do justice. Už vůbec ne bez justiční či obdobné profesní zkoušky. Správní soudy je nutné posílit, aby se lépe vypořádaly s rostoucí agendou. Doufám však, že zákonodárce bude hledat rozumnou rovnováhu mezi kariérními soudci a lidmi z jiných právnických profesí. A nevsadí vše na jednu kartu.

Autor je soudcem Nejvyššího správního soudu v Brně

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.