Před dvaceti lety byli k televizním obrazovkám přikováni i ti, kterým hokej jinak nic neříká. Vysílací časy přitom byly podobně nepříznivé jako letos. Ale dnes? Je to bída.

Pár nejvěrnějších se sice už brzy ráno mátožně potácí po hospodách a při sledování zápasů bryndá pivo na dresy se státním znakem, nikoho ale nenapadne táhnout kamsi na náměstí a tam oddaně mrznout. I biatlon dnes vzbuzuje větší nadšení.

Čím to je? Nabízejí se dvě možná vysvětlení. První varianta je, že česká společnost upadla do takové letargie, že ji z ní nevytrhne už ani sport, kdysi vnímaný jako národní chlouba. Časy slavných přestřelek se Sovětským svazem či už zmíněného Nagana jsou dávno pryč. Lidem nevadí Babiš v čele vlády, Zeman na Hradě ani Okamura ve sněmovně, z mdlob je neprobudí ani hokej. Až tak jsme otupěli.

Varianta druhá – Češi vnímají jen úspěch. Když hokejisté vozili zlaté medaile, byli to naši drazí chlapci. Teď už léta čekají na větší úspěch a to nikoho nezajímá. Naopak, nedávné triumfy biatlonistů způsobily, že z poloviny národa jsou náhle zapálení fanoušci disciplíny, po které ještě před deseti lety neštěkl ani pes. A Ester Ledecké stačil jediný závod, aby se stala miláčkem národa.