Není snadné jejich dosti sofistikovaný hovor rekonstruovat, ale nesl se přibližně v tomhle duchu: „Ty důchodci se mají stejně nejlíp, vole. Nemakaj a choděj jim peníze." „To je fakt, vole. Taky by se mi to líbilo." „To musíš počkat do sedmdesáti." „Do šedesáti, ne? Nebo pětašedesáti?" „To je fuk, vole. Stejně se toho nedožijem." „To je fakt."

Je známá věc, že mládí si velice nesnadno připouští svou dočasnost. Důchod? To je nejen pro zmíněné borce v kšiltovkách pojem ze zcela jiného myšlenkového světa. Penzisté jsou pro ně vesměs ty tragikomické figurky ze supermarketů, které smutně bloudí mezi regály s nosem zabořeným do slevových letáků.

Dokládá to i aktuální průzkum firmy Broker Consulting, podle něhož přes 90 (!) procent mladých lidí vůbec netuší, jaký důchod pobírají jejich prarodiče. Většina si prý představuje něco mezi 14 a 17 tisíci korunami, což je vzhledem k reálné výši penzí až dojemně absurdní. Nezájem a ignorantství?

Máloco lépe ilustruje fakt, jaká propast v tuzemsku narostla mezi mladou generací, arogantně přesvědčené o své nesmrtelnosti, a leckdy na hranicích bídy žijícími důchodci, drsně (a dost pozdě) vyléčenými ze všech iluzí. Za pár desítek let se na jejich místě ocitnou i naši milí kšiltovkáři. O čem si pak asi budou povídat v tramvaji oni?