„Být třetí zemí světa, která měla svého kosmonauta čili stát na pomyslné bedně, je pro nás veliká pocta,“ zdůrazňuje po letech první a dosud jediný československý kosmonaut, který své bohaté zkušenosti a znalosti později úspěšně využil jako europoslanec v Bruselu nebo český velvyslanec v Moskvě.

Když letěl první americký astronaut John Glenn podruhé do vesmíru, bylo mu 77 let. Když vy jste se z kosmu v roce 1978 šťastně vrátil, napadlo vás, že byste mohl letět zas?
Opravdu jsem si tenkrát myslel, že do vesmíru možná poletím i podruhé. John Glenn ještě v té době podruhé neletěl a já nepřemýšlel, v jakém věku je člověk ještě schopen vesmírný let absolvovat. Domníval jsem se ale, že třeba nastane situace, kdy se můj vesmírný let může opakovat. Věděl jsem, že nejprve za každou členskou zemi programu Interkosmos poletí jeden zástupce, aby to bylo spravedlivé.

A až se všichni vystřídají, že třeba budou do vesmíru létat kosmonauti v mezinárodních posádkách dál. Myslel jsem si, že by se mohla ještě na mě dostat znovu řada, protože už tehdy byli lidé, kteří - z mého pohledu třicetiletého kluka – létali do vesmíru v pokročilém věku. Když se mnou letěl Alexej Gubarev, bylo mu takřka 47 let, a tak jsem si říkal, že mám ještě 17 let čas.

Pak se ale postupně změnily poměry i situace, ale já stále na otázku, zda bych znovu rád letěl, odpovídal a odpovídám stejně: Samozřejmě, že bych chtěl letět znovu, a tohle přání mám pořád. Jenže jsem realista a je jasné, že situace, jaká byla s druhým vesmírným letem Johna Glenna, se u mě už nezopakuje. Navíc kdo ví, v jaké budu za pár let kondici, a zda se vůbec 77 let dožiji, i když bych chtěl.

Když jsem působil v Moskvě jako český velvyslanec, potkal jsem se několikrát s ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. Pamatoval si mě a běžně mě poznával, protože věděl o mé kosmické minulosti. Na jedné z recepcí jsme se pozdravili a prohodili spolu pár vět.

Ptal se mě, jestli bych se nechtěl znovu vydat do vesmíru. Využil jsem situace a říkám: Jestli je to nabídka, pane ministře, tak jsem připraven! Odpověděl mi s úsměvem, že nejde o nabídku, ale že ho zajímá můj názor. Další šanci k letu do vesmíru jsem tedy nedostal a pochybuji, že dostanu. Letěl bych rád, i když zdraví už není co dřív. Musel bych být stejně jako John Glenn opečovávaným hostem a VIP cestovatelem.

Jaké zážitky z vesmírného letu ve vás zůstávají i po 40 letech stále silné?
Některé vzpomínky jsou pořád stejně svěží nebo si je stále zřetelně vybavuji. Z paměti mi zato uniká statistika letu, jak dlouho trval a co jsme kdy a v jakém pořadí dělali. Tenkrát mi bylo třicet a říkal si, že vesmírné zážitky si budu pamatovat do smrti.

Teď skromněji říkám, že si je uchovám do doby, než mě skleróza zbaví paměti. Na některé věci je těžké zapomenout a vybavuji si je velmi živě. Byly to např. momenty těsně před startem, pocity v beztížném stavu, první pohled na planetu Zemi nebo zvláštní zážitky, které mi osud za krátkého osmidenního letu dopřál.

Opakovaně jsem viděl nádhernou polární záři a pocit, že letíte přímo v ní, i když to byl s optický klam, je nezapomenutelný. Nad povrchem Země jsem mohl vnímat kulatost planety. V té chvíli jsem si vzpomněl na dětství. Jako kluk jsem chodil do školy v českobudějovické čtvrti Rožnov a domů jsme se vraceli kolem Vltavy. Myslím, že už tam ta pěšinka podél řeky není. Zastavovali jsme se, házeli do vody oblázky a trénovali žabky, přitom jsme viděli v dáli přes řeku horu Kleť.

A ve vesmíru jsem si říkal, že já, obyčejný kluk z pod Kletě, který se bavil házením žabek do Vltavy, vidí na vlastní oči, že Země je kulatá. Kolika generacím lidí trvalo, než na to přišli, a kolik lidí kvůli tomu muselo zemřít. Zároveň jsem si už tenkrát uvědomoval, a dnes ještě víc, jak je člověk závislý na druhých. Bylo úžasné vidět Zemi z výšky, ale uvědomoval jsem si, že je to díky tomu, co všechno odpracovali lidé v předchozích generacích: od vize snu přes chtění až po přesvědčení, že to půjde.

Byla to dlouhá a úžasná cesta a já patřil k těm, kteří byli v první stovce kosmonautů. Přede mnou do té doby letělo do vesmíru 43 kosmonautů ze Sovětského svazu a 43 amerických astronautů, takže já byl 87. člověk v kosmu, teprve ze třetí země světa, což na mě silně působilo. Dosud si toho vážím.

Vesmírné programy a smělé plány mají Rusko, USA, Indie, Čína i Evropská kosmická agentura. Sledujete, kam se věda v téhle oblasti ubírá?
Víte, proč lidé létají do vesmíru? Jsem přesvědčen, že vše, co se odehrálo za posledních 60 let od startu prvního Sputniku, je pořád jen počátkem dlouhé cesty. Cesty od schopnosti se vznášet a letět do vesmíru až k putování k jiným světům, do jiných systémů a slunečních soustav. Historicky vzato lidé vždy cestovali, aby hledali nové možnosti.

Myslím si, že naše vesmírné lety jsou pouze začátkem veliké cesty, kdy se lidé budou potřebovat přesunout na jinou vhodnou planetu, protože ta naše z nějakých důvodů třeba také jednou skončí. Zdá se nám to jako obrovská perspektiva, ale z hlediska našeho lidského chápání je přece úplně jedno, jestli Země existuje 6 nebo jen 5,5 miliard let, a jestli má před sebou perspektivu milionů, stamilionů nebo miliardy let.

Leccos se může zvrtnout i v přírodě, nakonec i lidé mohou udělat různé pitominy, jako že usilovně pracují na tom, aby si planetu sami zničili. Připravované vesmírné cesty povedou ke změně působení lidské rasy a k možnosti jejího zachování, třebas v úplně jiné podobě, než dnes známe. Tohle je moje chápání kosmonautiky. Čeká nás další výzkum kosmického prostoru, osídlení Měsíce a Marsu a dalších soustav.

Těšíte se, až se lidé vrátí na Měsíc nebo až se vydají na cestu k Marsu?
To víte, že bych se těchto projektů rád dožil, abych je aspoň viděl, i když zcela určitě už nepoletím. A jestli se jich nedožiji já, tak se jich dožijí jiní.