Tuto otázku za nás už dávno rozhodl blahé paměti Kajetán Tyl: „V sadě skví se jara květ / zemský ráj to na pohled.“ Povšimněme si, že hymnotvůrce předpověděl globální oteplování. Žádná ladovská, natožpak ruská zima, prostě se nám to pořád skví.

Ale pozor: I ti nejmenší z nás si vzpomenou na tu pohádku o Ráji a o hadovi. Když nám něco hezky kvete, ať už volně, nebo prostě ve skleníku, začínáme být namyšlení: Žijeme v nejšťastnější době! Rosteme, už jsme předstihli Wakandu a brzy budeme na dostřel od Asgaardu! I když u nás v Ráji nikdo pracovat nemusí, všichni máme práce až po krk. Tedy spíše po uši. Za třicet, nejpozději za padesát let přejedeme po dálnici Vysočinu takřka hladce!

Ano, i dítě už chápe, kam směřuji. Nebudu zatajovat to, co ti přede mnou zatajili. Náš tučný přebujelý blahobyt, takřka rovnající se přepychu německého nezaměstnaného, nás vede k hříšné pýše. Najednou bychom chtěli vědět, jak se věci vážně mají, ačkoli to opravdu, ale opravdu není naše starost. Naše starost je čubrnět, jak se nám to utěšeně skví, a hlasitě si lebedit.

Nyní se tedy sluší přejít od pasáže nadšené k pasáži mravokárné. Ano, jsme to my, kdo si ten Ráj hyzdíme. Jsme na sebe oškliví na sociálních sítích. Předbíháme ve frontě. Jíme maso. Nejíme maso. Jsme tlustí, a tím zatěžujeme zdravotnictví. Nedodržujeme noční klid. V zoologické krmíme zvířata. Nahýbáme se z oken a občas se dotýkáme drátů na zem spadlých.

To jsou věci, milí spoluobčané, které byste měli zčerstva napravit, jinak vám příští rok žádný projev nepřednesu!