Slovensko je někde jinde než Česko. Na Slovensku by generál Petr Pavel neměl v prezidentských volbách nejmenší šanci na výhru. Protože by byl, zvláště se svojí kariérou nejvyššího vojenského představitele NATO, označen za kandidáta války a jako takový smeten „mírovou“ kampaní svého protikandidáta. I to je jedna z odpovědí, proč bývalý ministr zahraničí Ivan Korčok nedokázal po prvním kole prezidentských voleb vyhrát i to druhé. A proč se stal prezidentem předseda parlamentu a šéf vládní strany Hlas Peter Pellegrini. Představitel garnitury, proti jejímž krokům přitom chodily protestovat v minulých týdnech a měsících opakovaně tisíce Slováků ve velkých městech.

Přitom svým způsobem uspěl i Korčok. Dostal druhý největší počet hlasů ve slovenské historii a ve všech ostatních volbách po roce 2000 by to na prezidentský úřad stačilo. To ukazuje, že část slovenských voličů si uvědomovala, že mocenský monopol není zdravý. Prezidentský úřad v rukou opozice dával téměř milionu a čtvrt voličům naději, že bude Slovensko lepší zemí. K tomu ale dodejme argument právě Pellegriniho, který v jednom z volebních duelů s Korčokem dával za příklad právě Česko, kde „jeden tábor“ vládne všemu.

Vítěz slovenských prezidentských voleb Peter Pellegrini.
Pellegrini jasně vyhrál prezidentské volby. Ficova vláda dostala vzpruhu

Pellegrinimu a celé slovenské vládě, která se za něj nakonec očekávaně postavila, se povedlo mobilizovat ještě víc voličů než Korčokovi a opozici. Důvodů bylo několik. Nepochybně mnohé prosociální kroky a sliby vlády, které sice ještě více napínají slovenský velmi deficitní rozpočet, ale hlasy nepochybně přinesly. Dalším důvodem byla extrémní nepopularita předchozích vlád, v nich Korčok po většinu času jako ministr zahraničí seděl. Podobal se tak trochu Karlu Schwarzenbergovi, jehož neúspěch proti Miloši Zemanovi byl dál také velmi špatnou pověstí kabinetu, v němž jako šéf diplomacie úřadoval.

A pak je tu strach z války. Války na Ukrajině, která by se přelila na Slováky a na Slovensko. „Nepošlu ani jednoho slovenského vojáka na Ukrajinu,“ dal si Pellegrini jako heslo na své billboardy, kterými před druhým kolem oblepil celou zemi. Marně Ivan Korčok v diskusích zdůrazňoval, že on může slíbit totéž. Pellegrinimu stačila zaklínací formulka, kterou zopakoval i po svém vítězství. Že on „bude prezidentem míru, ne války“. Na Slovensku je vliv proruských dezinformací ještě o řád vyšší než v Česku. Je tu dokonce významná skupina obyvatel, která fandí agresorskému Rusku, a ne napadené Ukrajině. Proto toto jednoduché heslo stačilo.

Luboš Palata
NATO nesplnilo svůj úkol. Neodradilo Rusko od agrese

V Česku by to asi tak dobře nezafungovalo. Ale i pro Prahu je to výstraha, aby vláda Petra Fialy nestavěla svoji legitimitu právě a jen na Ukrajině a odporu vůči Rusku. Zatím se to koaličnímu kabinetu ve spolupráci s prezidentem Petrem Pavlem daří. Avšak nyní i protiputinovsky naladění Češi žádají od vlády víc než jen dobrý výkon při podpoře Ukrajiny. Očekávají návrat výrazného růstu životní úrovně, který by vrátil reálné mzdy k předcovidové úrovni. Očekávají výkon v digitalizaci státní správy, posun ve výstavbě dálnic, důstojné penze a přehledné a spravedlivé sociální reformy. Úspěch v pomoci Ukrajině, který navíc není v českých, ale hlavně v ukrajinských nebo amerických rukou, k důvěře ve vládu a její podporu nestačí. Ani v Česku. I když je hodně jiné než dnešní Slovensko.