Není však divu, že netřaskají rachejtle, jak by se slušelo. Lid je mnohdy vyděšen a zmaten. Roman Prymula si možná zaslouží Řád bílého lva za řízení boje proti koronaviru. Své soukromé prognózy o tom, kdy kam, jak dlouho s rouškami a kdo s kým, si mohl nechat od cesty. Podobný slovní smog se vznáší všude.

Mám se pořád bát, nebo se už můžu volně nadechnout? Zákazy, příkazy, jejich odvolávání a obnovování jsou terčem vtipů. Plným právem. Leč nemělo by být smlčováno hlavní a meldováno vedlejší. Nejdůležitější je, že to fungovalo.

Teď se však časy mění. S narážkou na Kennedyho lze už říci: „Neptej se, co dělá proti koronaviru vláda, ptej se, co proti němu můžeš udělat ty.

Vědci stále vědí o viru málo. Všichni, kdo jsou nadáni rozumem, však už tuší, co zabírá. Předně nechodit ven a nechat se testovat, mám-li podezření, že „na mě něco leze“. Udržovat rozumný odstup a dodržovat přísnou hygienu.

Co se smí a co se nesmí?

Není nutno upírat zrak k honosným vládním sídlům, co se týče roušek. Už teď je jasné, že v přírodě, ba i ve městě, když kolkolem není noha, jsou zbytečné. Tam, kde se lidi tísní, vevnitř či venku, jsou rozumné.

Firmy i rodiny mají dost informací k tomu, aby vedly s virem soukromou válku a vyhrály ji. Pak žádná druhá vlna nebude.