A přesto chybí to poslední: české filmy až na drobné výjimky nedokážou uspět ve světě a vlastně ani u domácích diváků.

Pobídky fungují

Není to ani deset let, co se kulturní fronta vzedmula a začala, věrna své tradici, psát černé scénáře o konci filmu v Čechách. Něco na tom bylo. Velké hollywoodské produkce se začaly krom na kvalitu práce dívat také na rozpočty a najednou zjistily, že natáčet v Česku se jim zkrátka nevyplatí. V Maďarsku sice dostanou možná horší službu, ale zase jim tamní vláda vrátí část vynaložených peněz.

Podle hypotetických scénářů by tak čeští fachmani umřeli hlady, protože by je natáčení tuzemských štábů neuživilo. A v nejtemnějších důsledcích by se tu již nikdy nemohl narodit příští Forman ani Svěrák.

Ilustrační foto.
Duel Deníku: Má stát podporovat klasický televizní signál?

Takzvané filmové pobídky se proto zavedly i u nás a stav se vrátil „do normálu“. Tedy do situace, že u nás zahraniční filmaři chtějí točit, protože máme velmi dobré kameramany, osvětlovače, ostatně i komparzisty. Vznikla tu celá řada docela úspěšných filmů a novou mízu získali i čeští tvůrci. Například loni u nás vzniklo nejvíce filmů v novodobé historii.

Míra úspěchu

Peníze jsou jedna věc, navíc snadno měřitelná. Proti nim ale stojí něco daleko méně vyčíslitelného – kvalita. Přes oscarové vavříny Jana Svěráka nebo řadu mimořádných dokumentaristů je tuzemský film stále hluboko pod laťkou, již mu nastavili nejslavnější tvůrci nové vlny nebo dvacátých a třicátých let. 

Tu a tam nějaký film v kinech přiláká milion diváků, občas se něco z české produkce objeví v nesoutěžních sekcích velkých festivalů, maximem jsou úspěchy českých studentů v Cannes. A i těch je poskrovnu. Zaplať pánbůh za karlovarský festival, kde pravidelně soutěží tuzemské filmy a mají alespoň teoretickou šanci získat cenu na jednom z nejprestižnějších festivalů světa. Akorát se tak stalo letos poprvé po 15 letech.

Jan Klička
Pohledem Jana Kličky: Uhelní udavači aneb Právo na zdravé topení

Buďme optimisté

Po černých scénářích let minulých by měly začít vznikat optimistické vize. Tehdejších cílů bylo dosaženo, zaselo se nemálo peněz a Státní fond kinematografie má nyní nejvíc peněz na podporu filmů v historii. Je tedy čas na sklizeň v podobě záplavy skvělých snímků, které jsou zároveň divácké, kulturně na výši, lokální, ale také srozumitelné i dál než v Košicích.

Ale zpátky na zem. Alespoň mírné zvýšení tuzemské filmové kultury bychom čekat měli. Pokud k němu nedojde, budeme tu mít poměrně bezprecedentní důkaz toho, že kvalita mnohdy nesouvisí s množstvím peněz, ačkoli se tím dlouhá léta mnozí zaštiťovali. 
A přiznejme si, že v tom není kinematografie osamocena, podobný argument se neustále skloňuje například ve školství nebo zdravotnictví.Dojde i na ně?