Telefonní budka se u nás dožila sta deseti let. Tolika, kolika se dožívají nejstarší lidé. Teď tedy odchází. S ní spousta nezapomenutelných situací, které tolik zpestřily film. Čekání, když potřebujete nutně volat,a někdo se uvnitř tupě vybavuje. Vztek nad tím, když najdete automat poničený. Šílená radost: Budka, je tu budka a dovoláme se.

To, že telefonní spojení bylo nedostatkové zboží, i když na něm někdy závisel klid, jindy štěstía občas i život, chápeme, ale už se do toho nedokážeme vžít. Podobně chápeme strádání středověkého člověka, jemuž přikládal felčar pijavice, protože nebyla vynalezena antibiotika. Nikdy se však svět neproměnil tak překotně jako za života telefonní budky.

Jen považme. Teprve se chystala plavba Titaniku, korunního klenotu hrdého inženýrství doby páry a pokroku. Nad Britským impériem slunce nezapadalo. Lid Rakousko---Uherského impéria sice občas reptal, císaře však miloval nade vše a těšil se ze zlepšujících se poměrů.

Auta se nahazovala klikoua strašila měšťany v povozech. První letadla byla zábavou pro výstřední dobrodruhy a málokoho napadlo, že by mohla být něčím víc.

Vzdělané elity reprezentovaly lidi, ať už v demokratických zemích, nebo v monarchiích, a spojovala je myšlenka osvěty a pokroku. A to bez ohledu na to, že ženy neměly volební právo a podřazené postavení černochů a domorodců obecně bylo považováno za zcela přirozené. Nemluvě o tom, že homosexualita byla trestná.

Zatímco telefonní automat se v principu nezměnil, ba dokonce někde se nezměnily ani ikonické tvary a barvy budek, auta a letadla už nejsou k poznání. Zaplavila svět, zatímco koně se z pracovních prostředků a zbraní odebrali do show businessu. Vynálezy z přelomu století , jako rozhlas a gramofon, se zdokonalily a staly se součástí všedního života.

Záhy však přišly úplně nové věci. Nejprve televize. Něco nepředstavitelného. Člověk mohl vidět celý svět, aniž se hnul z otomanu. Televize se stala náhle druhým srdcem života lidí – najednou získali obraz, který byl někdy skutečnější než skutečnost.

Tím to neskončilo. Z mamutích chrčících strojů, do nichž strkali vědátoři děrné štítky, se staly krabice na stůl. Pak přenosné sklapovací desky. V počítači měl najednou člověk všechno. Mohl se s kýmkoli vidět, komukoli napsat, cokoli zjistit.

A už čtrnáct let to má i v telefonu. Cože? Čtrnáct let? Jen čtrnáct let? Vždyť už nám připadá, že chytré mobily jsou tu dávno a že bez nich by se nedalo nijak obejít. Bože, jak mohli lidé čekat před budkou? Ťukat na korpulentní dámu nebo pána, kteří se tam vybavují, zatímco oni nešťastní potřebují zavolat lásce nebo oznámit podezření o děsném zločinu.

Za jak dlouho čeká chytré mobily osud telefonních budek? Vždyť ty měly docela výdrž. Přežily diskety, kazety, magnetofonové pásky, kompaktní disky, domácí pevné telefony a spoustu dalších věcí, které byly chvíli vrchol technikya během pár let zašly.

A nejen to. Ženy mají volební právo, létají stíhačkami a věnují se kromě fotbalu a hokeje i kombinovaným bojovým uměním. Považovat černochy a jiné domorodce za podřazené si dovolí maximálně nějaký obránce kteréhosi provinčního klubu. Vzdělané elity, které nám vládnou, spojuje myšlenka pokroku, osvěty a porozumění.

Krátce po zrození první naší budky se svět rozpadl. Vládnoucí elity se proměnily v hordu krvavých řezníků. Po první válce přišla druhá. Zbytečně umřely desítky milionů lidí. Tohle není varování. Smrt telefonní budky nemusí provázet vraždění jako její zrod. Jen připomínka: zatímco technika se změnila nekonečně, schopnost politiků vést svět není o nic větší než na začátku minulého století.

.