Vzestup logicky střídá pád. Mohutný strom se stává zranitelným. Hůř snáší suché roky, vichřice, váhu sněhu a ledovky, trápí ho paraziti. Stará višeň je křehká. Ztratila řadu větví a přibývá těch, které se už neolistí. Chřadne nám před očima a je jasné, že svůj zenit má za sebou. Neomládne. Nadešel čas, aby na pozemku uvolnila místo nové výsadbě.

Jak se blíží den, kdy nastartuji řetězovou pilu, vyhýbám se té staré višni pohledem. Jsem si jistý, že když budu na pařezu počítat letokruhy, ukáže se, že byla na tomto světě přede mnou. Přál bych tomu stromu, aby byl na jiném místě.

Někde, kde by se mu osudem staly přírodní živly. Bylo by důstojnější, kdyby jeho život, byť se už jedná o strastiplné živoření, místo nějakého člověka ukončil blesk provázený burácením hromu. Takhle to ale bohužel nechodí.

Kácení starého stromu neodkládám pouze proto, že si bez té dominanty neumím pozemek před domem představit. Ze zkušenosti vím, že když višně nebude, nebudu si pro změnu schopen představit, že tam dlouhé roky stála. S kácením nespěchám také proto, že mám z té mohutné višně strach.

Na internetu jsou k vidění veselá videa, na kterých amatéry, jako jsem já, smete i s žebříkem uřezaná větev. A než zbrkle pokácet strom na sebe je lepší dobře si rozmyslet, kde nařezat klínek, aby s tím strom souhlasil.

Když se mne minule doktor Molnár během šití ruky ptal, jak jsem k úrazu pilou přišel, nezbylo mi než po pravdě přiznat, že jsem si počínal jako blbec. Nemíním to opakovat. Už proto, abych se dožil dne, kdy na místě višně jednou rozkvetou liliovník tulipánokvětý a magnolie stellata. Takový je plán.

Jsem si vědom toho, že člověk míní, pán Bůh mění. Ne všemu, co vysadíme, se bude dařit. Zahrada, kterou opustíme, bude ale určitě jiná než ta, do které jsme přišli. Budou v ní stárnout jiné stromy a keře. Ne lepší než třešně, jabloně, ořechy a meruňky, co zestárly a odešly. Jenom jiné. Stejně jako po nás, co odejdeme, nepřijdou lidé lepší. Budou pouze jiní.