Takto to dává smysl. Britové jsou jaksi jiní. Nejsou s námi, kontinentálními Evropany, zcela kompatibilní a s Evropskou unií se zapletli hlavně proto, že se to ekonomicky vyplácí čili z důvodů zištných. Vždy ovšem těžko nesli Bruselský deficit demokracie, který naopak takovým Němcům či Francouzům připadá jako praktická věc, neboť důkladně integrovaný evropský lid se logicky ovládá lépe než demokratický pytel blech.

Samozřejmě je to složitější. V Británii má EU řadu stoupenců a v EU řada lidí sdílí britskou averzi k Bruselu. Že Brexit není nějakým omylem či nedorozuměním, je ale dobře patrné z toho, jak jedna strana nevidí důvod se nad sebou zamyslet a ta druhá řeší pouze otázku, jak neodejít nevýhodně.

Brexit je kaše, která se určitě nebude jíst tak horká, jak se teď vaří. Přihlížíme konci manželství z rozumu, kdy paradoxně rozvod je předpokladem (nikoli samozřejmě zárukou) oboustranně výhodného partnerství. Nakonec se kontinentální Evropané s těmi ostrovními domluví na všem, až na tu demokracii. Pro nás bude demokracie vždy žádoucí pouze za předpokladu, že se vyplácí. Jakmile máme pocit, že demokracie chod společnosti komplikuje, zdržuje, prodražuje, ochotně akceptujeme, že ji osvícená vrchnost (pragmatičtí manažeři) k našemu prospěchu poněkud oseká.

Uvykli jsme pohlížet na demokracii jako na software. Odtud plyne pokušení demokracii vylepšovat. Demokracie je ale původně ideál a ideál vylepšit nelze. Jak říká klasik: Každý steak s přívlastkem je ve skutečnosti karbanátek a každá demokracie s přívlastkem je totalita.

Už od začátku mám podezření, že brexit není o Britech, ale o nás. Nejde o to, zda s námi chtějí Britové sdílet regulovanou demokracii, ale o to, zda to po nich máme chtít. Je jasné, že bez britských demokratických potížistů bude EU německy jednotnější. Nebude tomu tak ale díky Britům. Ani jejich vinou.