Važme si toho, že čeští demonstranti místo zápalných lahví a kamenů nosí na demonstrace názornou agitaci, vzorně naslouchají občanským aktivistům, hercům, ale také hokejistovi či biskupovi. A místo aby se pokojný protest zvrhl v bitku s policií, rozcházejí se v míru a s dobrým pocitem, že se zasloužili o demokracii. Takové demonstranty by chtěl věru každý.

Pokud české mítinky z odstupu působí jako pohodová volnočasová aktivita lidí, kteří se společně přišli vyfotografovat, může to být dáno tím, za co se tady nedemonstruje: nedemonstruje se za svobodné volby, za politickou pluralitu ani za náboženskou svobodu. Demonstranti nereklamují volný pohyb či svobodu slova. Do ulic je nevyhnala nezaměstnanost, bída, hlad. Ani policejní brutalita. A nedemonstrují za změnu režimu, tedy proti kapitalismu.

To, čemu přihlížíme, jsou mohutné prorežimní mítinky, které žádným způsobem neohrožují systém, tedy parlamentní demokracii. Tím pádem ovšem neohrožují ani premiéra, který má pro demonstranty shovívavě pochopení, a dokonce je k dalším mítinkům poťouchle nepřímo vybízí. Asi si povšiml, že čím vyšší je na náměstích účast jeho odpůrců, tím pevnější je napříč republikou jádro jeho sympatizantů a také o nějaké to procento stoupnou jeho volební preference.

Zatímco v Indonésii se vláda chystá částečně zablokovat sociální sítě, aby radikálním islamistům zabránila v šíření provokací a falešných zpráv, u nás nic takového nehrozí. Svolávání demonstrantů na internetu patří k demokracii a kouzlem nechtěného prospívá nejen opozici, ale také pranýřovaným politikům. Stejný internet, který v demonstrantech utužuje bojovného demokratického ducha, slouží stoupencům premiéra či prezidenta k vtipkování na účet demonstrantů. Patos, ať už vlastenecký, anebo demokratický, je v Česku, neuctivému k autoritám, oblíbeným terčem posměchu.