Že mezi pány Hřibem a Babišem „nefunguje chemie“, je z pekla štěstí, neboť kdyby si šli vstřícně na ruku, přišlo by nás to pekelně draho. S veřejnými penězi je to těžké. Nikdy jich nemůže být dost, neboť s jídlem roste chuť. O manipulaci s nimi ovšem platí, že z cizího krev neteče. Penězi, které věčně chybí, se věčně plýtvá. Pražanům se může zamlouvat, že se jejich pirátský primátor snaží vyplenit státní kasu.

Problém je ale v tom, že ty peníze, za které by se v metropoli vesele betonovalo a tunelovalo, nepatří Babišovi, nýbrž vesměs nám, kteří se po pražských okruzích projíždět nebudeme a ani nedostaneme práci ve vládní čtvrti někde na pražské periferii. Pan primátor ať je tedy pirátem na vlastním hřišti a plení kasu pražskou, ke spokojenosti svých Pražanů.

Nejsem naivní a samozřejmě vím, že hašteřivost není vázána na profesi, politickou příslušnost a pouze částečně že bude způsobena příliš malým smetištěm, na kterém se octnou dva pražští kohouti. Hašteřivost nepřišla s protestní pirátskou vlnou a určitě nezmizí poté, co piráti vyjdou z módy a vrátí se do hollywoodského Karibiku. Vždy se najde kost, o kterou se servou psi, vždy se najde záminka ke sporu, které se chytí k hašteřivosti náchylní jedinci.

Dám k lepšímu příběh ze života. Když jsme před deseti lety končili se stavbou plotu kolem našeho hektarového pozemku, objevila se jednou na druhé straně dívenka, která nás oslovila takto: „Dobrý den, chtěla bych vědět, zda tady budete stavět fotovoltaické panely.“ Odpověděli jsme po pravdě, že jsme ovečkám a kozám oplotili pastvu. „Tak to je dobře, protože jinak bychom proti vám museli bojovat!“ Dívka už dávno zmizela za obzorem, ale my jsme ještě dlouho zaraženě stáli u zeleného poplastovaného pletiva a přemýšleli, co tohle mělo být.

Pokud se někde nelze hašteřit o miliardy na dopravní infrastrukturu, najde se alespoň místní aktivistka, která bojuje proti čisté energii z obnovitelných zdrojů. Co kdybychom odpověděli špatně? Vrátila by se se smečkou ekoprávníků? Anebo rovnou s brokovnicí?