Julian Assange se stal globální celebritou proto, že na internetu zveřejňuje neveřejné informace. To z něj činí současně hrdinu i padoucha, podle toho, co a na koho se zrovna provalí. Assange se moc nehodí do obrazu světa, ohroženého falešnými, vylhanými zprávami. Jeho případ ukazuje, že ještě nebezpečnější než rafinovaně naaranžovaná lež je holá pravda.

Pravda, jak víme, vítězí a lež má krátké nohy. Také se ale pro pravdu každý nejvíc zlobí. Zveřejní-li se tajné diplomatické depeše, má to devastující účinek na důvěryhodnost mocných. Mocnými sice zůstanou, ale ví se, že za pečlivě udržovanou fasádou dělají něco, co se nedělá.

Právě pošramocení obrazu těch, které máme za spojence, je problém. Pokud nás pravda připraví o iluzi, že jsou lepší než naši nepřátelé, jedná se o pravdu, která nepotěší, o pravdu, kterou nechceme.

Hodně lidí považuje Assange za zrádce, který schválně zveřejňuje ty špatné pravdy. Proto mu přejí, aby se z kriminálu nejlépe už nikdy nedostal. Otázka ale stojí, zda z Assange lze udělat odstrašující příklad, když už se pro spoustu lidí stal inspirací. Pravda, a především pravda co má být utajena, nikdy nepřestane lidi zajímat.

Navíc není pravděpodobné, že by politici někdy měli prestiž lékařů, kterým projde, když si nepříjemnou pravdu o nevyléčitelné nemoci nechají pro sebe a neberou umírajícímu naději na zázrak.

U politiků bychom ocenili, kdyby si počínali čestně. Tak, aby nic nemuseli tajit. Vycházíme ze zkušenosti, že co je šeptem, to je s čertem. Problémem není odhalení nepravosti, nýbrž samotná nepravost.

Lze chápat, že padouch má za padoucha toho, kdo ho usvědčil ze špatnosti. Méně pochopitelné je naše přesvědčení, že si z usvědčených padouchů máme některé osvojit a jiné ošklivit. Tedy dbát na to, aby nějaký vyhledávač pravd neškodil našim padouchům.

Proč si z padouchů nevybrat toho, který chodí pro pravdu se džbánem, dokud se ucho neutrhne?

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.