Má to zajímavý efekt: s onálepkováním některých lidí a jevů je onálepkována i veřejnost, která nezřídka většinově sympatizuje s ostouzenými šašky, populisty, extremisty, nacionalisty či autoritáři.

Problém s nálepkou tkví obecně v tom, že se na rozdíl od známky nejedná o ceninu. Proto jsme my, filatelisté, nálepky vždy ignorovali. V albech známek pro ně nebylo místo, nebyl důvod je sbírat ani si je měnit. Nálepka je odjakživa cosi bagatelního, podřadného, co jenom upozorňuje, propaguje, vnucuje. Na rozdíl od známky nikdy nezaručí dopisu, že ho pošťák doručí.

S nálepkami, kterými jsou zaplevelena média, je to stejné. Nic neváží. Vypovídají více o těch, kdo je vylepují, než o těch polepených. Zájemcům o věci veřejné slouží evidence nálepek k rychlé orientaci, koho nemá smysl číst. Vidíme-li, že autor někoho odbyl nálepkou populisty, víme, že s vysokou pravděpodobností čteme úvahu sepsanou elitářem. U nálepky extremisty pak tušíme, že ji vylepil prorežimní propagandista a o autoritářích píší sympatizanti jiných autoritářů.

Zvláštní zmínku aktuálně zasluhuje nálepka komika čili šaška. K této nálepce se uchylují autoři, kterým leží na srdci důstojnost politiky a ostentativně si oškliví exoty, za které mají Beppe Grilla, Donalda Trumpa či Volodymyra Zelenského. Jejich úspěch ovšem bývá důkazem politické bídy. Protestní volbou šaška veřejnost účtuje s diskreditovanými elitami.

Ale pro pořádek: Kdo kritizuje nálepky, nemusí být nutně expert na známky. Pamatuji, jak jsem jako kluk známky měnil poprvé, a za jednoho „obyčejného“ Masaryka se mi podařilo získat hned několik nádherných angolských známek s barevnými zvířaty. Otec, kterému jsem se tím pochlubil, byl na infarkt.

S takovou zkušeností se držím zpátky a neukazuji na nikoho prstem. Vždyť všichni ti autoři se silným názorem nálepkují s pocitem, že známkují. Svobodu slova máme proto, aby i oni měli své publikum: se slabostí pro nálepky.