Jak si ale čtu, co kdy Jaroslav Kubera řekl a jak se na něj vzpomíná, dochází mi, že jeho odkazem nebude nostalgie za tím, co pominulo. Kuberovým odkazem bude inspirace, jak se o to, co je rozumné a normální, nenechat připravit.

Jaroslav Kubera měl image prostořekého provokatéra. Někdy se zdálo, že přehání, aby byla legrace. Ve skutečnosti ovšem s úsměvem říkal věci vážné. Euroskeptikem se kvůli Lisabonské smlouvě stal dlouho před tím, než většině z nás došlo, že EU se z řešení stala problémem. O „ekoterorismu“ mluvil už v době, kdy většině připadal fanatismus aktivistů přitažlivý a smysluplný. S gustem polemizoval s nesmysly, které se plíživě stávají politickou agendou, jako je kupříkladu snaha legalizovat různé vymyšlené druhy pohlaví.

A Kuberovo přesvědčení, že když se má něco postavit či zakoupit, je na to nejprve třeba vydělat a našetřit, nikoli se zadlužit, je zcela revoluční know-how, jak se vzepřít všudypřítomné bankovní lichvě a efektivně hospodařit.

To poslední, před čím varoval, než nečekaně odešel, je bolševické myšlení. Upřesnil, že se ho dopouštějí ti, kteří si myslí, že jejich názor je ten jediný správný a všichni ostatní jsou hloupí. „Oni toho vždycky hodně namluví, jak všechny respektují, a přitom respektují jen sebe a svůj názor.“ Kubera bolševickým myšlením netrpěl. Nejspíše proto, že se mu v politice osvědčilo naslouchat druhým, chodit mezi lidi.

Z toho, že neztratil kontakt se společenskou realitou, plynula i jeho kuráž. Na otázku, proč mu procházelo jeho vymezování vůči mainstreamu, je správná odpověď, že neprocházelo. Na Kuberu se co chvíli vrhli strážci politické korektnosti, kterým většina politiků hledí nezkřížit cestu.

Kuberovi ovšem byli správně pro legraci: „Napadlo mne, že politologové se tu přemnožili jako hraboši,“ řekl trefně před týdnem při posledním veřejném proslovu na kongresu své politické strany.

Jak se tedy s Jaroslavem Kuberou rozloučit? Jako bývalý kuřák alespoň symbolicky připaluji cigaretu. A slibuji se stranit těch přemnožených hrabošů.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.