Majitelé zahrady upozornili starostu a projektantku, že svah bude kvůli rozšíření cesty odtěžen i s keři a kořeny švestek a jabloní. A desítek vzrostlých stromů že by bylo škoda. Na rozdíl od masivní kamenné zdi jsou stromy živé, dávají ovoce a v květnu je vyhledávají včely. Navíc perfektně zpevňují zmíněný svah.

Debata, zda musí stromy ustoupit pokroku, anebo zda by raději Ředitelství silnic a dálnic nemělo ustoupit stromům a slevit ze svých norem, byla emotivní, ale projektantka byla naštěstí sympatická a empatická, starosta si byl vědom, že mluví se svými voliči, a naši sousedé si na obranu stromů a včelstev nepřinesli pistole.

O silnici, kterou dnes sedmkrát denně projede autobus, o víkendu pár cyklistů a občas zbloudilý návěs s vytěženým dřevem, se traduje, že byla ve středověku obchodní stezkou. Hedvábnou stezkou se ale určitě nestane a v zatáčce, o které je řeč, se vždy bude brzdit. Nic na tom nemůže změnit ani 4 metry vysoký gabion.

Že se svět stále předělává, je realita. Uvykli jsme tomu. S odstupem času ale evidujeme, že hodně změn je k horšímu. Čím schopnějšími jsme budovateli, tím jsou i vedlejší účinky našeho budovatelství závažnější a škody stále častěji nevratné. Proto neškodí použít rozum, než použijeme bagr.

Uplatní-li se globální parametry pokroku na starou zahradu, výsledkem je nákladně pořízená škoda. Pokrok by tedy měl končit tam, kde začíná zahrada. Tak to mimochodem zřejmě nakonec dopadne. Silniční ředitelství nesleví ze standardů na šíři vozovky a majitelé zahrady neodsouhlasí projekt nešetrný k přírodě.

Vše směřuje k řešení, kdy ovce zůstane celá a vlk o hladu: Průtah obcí se začne budovat až pod zatáčkou, jež zůstane v původním stavu. Není nutné vše řešit pokrokově, někdy stačí vyřešit věci civilizovaně.