Je starý na to, aby byl jedničkou, ale současně příliš dobrý na náhradníka.

Tak to bylo, když odcházel z Chelsea, tak je to i teď v Arsenalu, do kterého šel chytat prestižní Premier league, nikoli trénovat. Pokud navíc bez Čecha Arsenal prohrává, je tam doopravdy zbytečně.

Při všech projevech respektu, kterým se výjimeční brankáři těší, je jasné, že brankářem se sportovec nerodí. Rekvalifikuje se na brankáře z útočníka. Dodnes si pamatuji zděšení, když jsem jako kluk našel pod vánočním stromečkem špatnou hokejku. Brankářskou! Mrznul jsem pak s ní, zatímco ostatní vášnivě bruslili. A nezbylo mi než se kvůli té hokejce radovat, když se mi podařilo pokazit (útočníkům) zábavu.

Jenže nakonec jsem tomu překážení přišel na chuť. Když jsem začal s házenou, přirozeně jsem skončil v brance. Z osobní zkušenosti proto vím, že není brankář jako brankář a ti fotbaloví že jsou něco lepšího. Čím je totiž brána větší, tím to má brankář těžší. Hokejový potřebuje kliku, aby se útočníkovi nepodařilo propašovat puk do titěrné branky kolem jeho výstroje. V házené je rozhodující postřeh, protože míč letí rychle a zblízka. To ve fotbale musí mít brankář místo hlavy počítač, který čte hru a předvídá, co se semele.

Když se teď vysílají sestřihy Čechových hvězdných zákroků, vesměs jde o ty, ve kterých osvědčil „házenkářský“ postřeh. Světového gólmana s rekordní statistikou vychytaných nul z něj ale učinila výjimečná schopnost být včas na pravém místě, vědět, kde bude ideálně překážet.

Je hezké, ale i zavazující, když svět docení nás, brankáře. Když jsme pochváleni, že kazíme zábavu. Kvůli nám je sice méně gólů, ale ty, kterým nezabráníme, mají větší cenu. Navíc stojí za povšimnutí, jak přihlížení hře se špatným brankářem, který pouští laciné góly, vede k pocitu promarněného času. Bývá to podobně žalostné, jako když vládě čelí trapná opozice.